Alena si přijela do Čech odpočnout od řeckejch pláží. A pozvala nás na chatu na Špičák. Tak jsme neváhali. Víťan s Robinem se ráchali v lavoru, matky sbíraly houby a ostružiny, Tesina štěkala na motorkáře, Valy slavil výročí a já tam jel na kole a běhal po kopcích. V neděli jsem se konečně podíval Dámskou cestou na Svaroh (i když jen její druhou půlkou) a na vyhlídku nad Černým jezerem. A pak přes Brčálník a Pancíř zpátky. Trochu kopec, ale na Dolomiti di Brenta Trailu za týden bude hůř…. Tady jsou fotky.

Když Václavka začal plánovat přeběh Šumavy, říkal jsem si paráda, konečně se podívám do oblastí slatí kolem Roklanské hájenky a na hraniční hřeben mezi Černou horou a Poledníkem. A jak řekli, tak udělali. Start v pátek v 17h na Kvildě, konec v neděli v 17h na Špičáku. Celkem přes 90km a nějakých 3500m převýšení, pěkně terénem mimo turistický cesty po svých.

V pátek 15km se rozklusáváme po pás v borůvkách a bažinkama na hraničním hřebeni Malé a Velké Mokrůvky cupitáme na Luzný. Borůvky se daj sbírat za běhu, jak jsou vysoký a velký, výhledy jsou daleký, boty mokrý, občas jdem naprudko lesem, všichni si to užívaj, nikdo ani neremcá, teda kromě kverulanta pana H., ale to už je takovej folklor, bez kterýho by to nebylo ono. Bavorská večeře a basa piv na chatě na Luzném byla výživná. V noci to Pery zkouší na Hrachyho, ale ten místo toho, aby si to tiše užil, nás všechny vzbudí vzrušeným křikem. Salám k snídani podržel (rozuměj vracel se) prvních pár hodin běhu v sobotu. Karýka teda moc ne.

V sobotu pokračujeme holým hraničním hřebenem směr Roklan, ale před ním to stáčíme do vnitrozemí na Roklanskou hájenku, Medvědí horu a Rokyteckou slať. Přes Německo a rašelinovou lázeň v Latchensee pokračujem na Poledník a po hřebeni sbíháme do Prášil. Sobota něco přes 30km, ale po cestách to moc nebylo. Kverulant se v jednu chvíli dokonce zapomíná kontrolovat a uklouzne mu něco ve smyslu, že to je nádhera. Ale hned si ten úlet naštěstí uvědomí. V Prášilech se navlíknem do společenskech elasťáků a zkoušíme obě hospody, výčep na chatě KČT, i zmražené pečivo z místní sámošky. Na neděli bude třeba kvalitní základ.

Neděli zahajujem přes Gsenget stoupáním na Falkenstein. Karýk je co chvíli v křoví a je jasné, že po Falkensteinu to balí směr Ruda. My padáme 700m dolů přes Zwieselwaldhaus k Řezné a pak na 8km stoupáme 800m na Javor. Pak už jen Brennes, Šajby, přehoupnout ten brdek Svaroh, na Jezerní horu a Rozvodí. Kluci už jsou tam nějaký trudnomyslný, takže je jim potřeba zavelet a jde se ještě na bývalou lávkovou cestu ve stěně Čertovo jezera. Jedna chybějící lávka a několikamterová skalka bez lana hrozí vzpourou, ale nakonec to oblezem vrchem. Pak už jen seběh k jezeru, pivo na Blažence a zamořit jedno kupé v expresu do Plzně! Neděle hodila 46km a 2000m kopců.

Výborná akce, příští rok organizujou krušnohorci PřeKruš!

Podívejte se na fotky a pořádnej článek si přečtěte u Peryho!

Strava: den 1, den 2, den 3

Mapy.cz: den 1, den 2, den 3

Víte, že Borovka není ta jedna Borová Lada, ale více Borových Lad? Tak jste zase o kousek chytřejší. Takže správně se říká: na prodloužený víkend po 17. listopadu vyrážíme s Píďákojc na Borová Lada. Zažili jsme azuro a bláto, celodenní lijavec, prašan, zase azuro, Luzný, Alpy i Modrý sloup. A taky zavřené hospody od Knížecích plání až po Kvildu. To jste určitě taky nevěděli, že od 17. listopadu až do Vánoc jezdí všichni šumavský hospodský na dovolenou. Konec vzdělávacího okénka.

Jen toho tetřeva jsme nepotkali. Zřejmě se taky chystá na zimu. Jako ty hospodský.

Mrkněte na fotky!

Už se ty sice událo koncem září, ale na blog se to propracovává až teď. Václavka nabízel svoje startovné na 35km trasu Arberland UltraTrail. Tak jsem si říkal, proč ne, ten hřeben Arberu je fakt pěknej a podívám se na nový místa. Zezačátku vyrážím opatrně a užívám si parádní hřebenovku, ale Vendy s Víťanem mě stejně na 15. km u jezera nestíhají. Pak stoupáme na Šachty a cestou nahoru na Mittagsplatzl to začíná bolet. A nějakých 7km před cílem se mi do stehen zakousávaj křeče. Takže závěr střídavě cupitám a protahuju a jsem rád, když se dokulím do cíle na náměstí v Bodenmais. Závod výbornej, včetně včeho zázemí a občerstvení, navíc zakončenej v místních lázních. Za rok bych šel zas, i když možná radši jako štafetu, co?

Přespáváme v Hamrech a v neděli Víťan poprvé dobývá Ostrý! No už bylo na čase, dyť už mu je přes 6 týdnů.

Tady je pár fotek.

O svátečním prodlouženém víkendu na konci října opět po dvou letech vyrážíme s USK do pošumaví. Víťan absolvoval v plný parádě svý první pořádný lyžařský soustředění: Rabí, naše oblíbené zamykání hradu Velhartice i s krosem, dvě fáze na kolcích, nějaké ty imitace a jeden delší běh po hřebeni Javorníku. Akorát taťka si z toho trénování přivez housera. Asi už není nejmladší.

Fotky

Po pár letech vyrážíme poslední únorový víkend opět na Šumavák. Bydlíme u fajn pána v Borovce, večer posedíme u Janoušků a ráno rychle na start na Modravu. Na tu letošní bídu pořadatelé připravili super tratě. K tomu výhledy po šumavskejch kopcích, paráda. Dokonce i při závodě se z Černý hory otáčím na výhled na Roklany.

Servisák a závoďák Tošik parádně namazal. Oba dny se mi jede dobře, na to co mám letos nalyžováno. Na dlouhém skatu (37km) v sobotu svým drtivým finišem vydřu třetí flek, na nedělní krátké kláse (21km) končím někde v polovině druhé desítky. Pánovi domácímu nechávám v penzionu pohár i medaili. Je nadšenej a povídá, že takovej pohár nikdy neviděl. Ani o Šumaváku vypadá, že moc neví. Samým vděkem nám dal na cestu čtyři tabulky čokolády. Z Němec. Jó tam maj holt lepší, to u nás takovou nedostaneš. Vendy přišly vhod, už je skoro spořádala. Jí teď jak za dva.

A malej rébus na závěr: kdo je Večerníček?

Pár fotek ze Šumaváku
GPS sobota skate 37km, GPS neděle klasika 21km

Pozdě ale přece přidávám článek o poslední prázdninové víkendovce: PřeŠuku (přechodu Šumavy) na ‘těžko’. V pátek chytáme z Plzně vlak už ve 3 odpoledne a v půl šesté už si to hrneme nahoru sjezdovkou na Samotách. Přes Polom se přehoupneme k plavebnímu kanálu u Laka. V potoce tam dáváme ledovou večerní koupel a nabíráme vodu. Plán je totiž spát na nouzovém nocovišti na Staré Hůrce. Od správy NP dobrej počin, ale ouřadové se asi moc nezamysleli – nejbližší voda je přes kilák daleko.

Ráno vyrážíme směr Laka. Pár let jsem tu nebyl a nepoznávám to tu. Les zmizel. Přes odlesněná Ždánidla pokračujem na Frantův most a Poledník. Pořád podél nebo přímo po průseku, kde v 50. a 60. letech stávalo EZOH – eletrické zařízení ochrany státní hranice. Neboli elektrický plot železné opony. Ze starých map a leteckých snímků jsem průběh starého elektrického zátarasu překlikal do mapy. Od začátku 70. let se pak ‘ženijně-technický zátaras’ přesunul víc do vnitrozemí (mapa – překlikáno z map z archivu Ministerva vnitra). V plánu mám tu historii drátů zmapovat trochu víc, až bude chvíle! Tak, konec lekce historie. Na Poledníku si vyjebávám kotník tak, že skončím v koutoulu a pak se až na Modravu belhám. Cestou dáváme koupačku v Javořím potoce a pak ještě Roklanském, je vedro jak řemeň. Večer jdem na jedničku do pivovaru Lyer, už se z toho stává taková příjemná modravská tradice. Nacpané nocoviště na Modravě je o poznání menší romantika než to na Hůrce. Noc nám zpestřuje asi tak deset spolunocležníků, který to v Lyeru nebo v Arnice rozhodně nešetřili. Tak já je zas nešetřím ráno, když mě slunce vyhání ze stanu, a dělám jim budíček. Jsem tady přece se ženou na romantickém vejletu a ne na nějaký přiblblý kalbě! To je ale vůbec nerozhází a naopak nám ještě snídani zpestří cigárem.

Vyrážíme podél Modravského potoka na Ptačí nádrž, Černou horu a prameny Vltavy. Tam půl hoďky diskutujem s pánem z Hnutí Duha, kterej nás důkladně proškolí na kůrovce. Ale taky o pravidlech pohybování a nocování v národním parku. Ty si ale nechám pro sebe. Pokračujeme na Bučinu a Knížecí pláně. Tam měkneme a stáčíme to do Borovky, místo původního plánu dojít až do Horní Vltavice. Do tý dojedem z Borovky busem a pak si ještě dáme kvalitní výstup na ‘nádraží’ na znamení Horní Vltavice. Tam odmávneme motoráčka a valíme si to neskutečnou horskou dráhou přes nejvýš položené nádraží ČR Kubovku dolů do Vimperka a Strakonic. Cestou naštudujem asi 10 brožur od pána Duhy. Vendy už teď umí vystopovat rysa a pozná kočku divokou od tetřeva hlušce. Je fakt dobrá na bižuli. Ze Strakáčů už valíme rychlíkem na Plzéééň.

Jó Šumávka je krásná, mrkni na fotky. A tutady jsme pochodovali těch 63km s 1800m do kopečka.

Po předzimním a jarním bežeckém toulání Šumavou jsme konečně zajeli na víkend na Friš – oddílovou chatu nejlepšího oddílu na světě. Tentokrát to byla cyklovíkendovka. První den 80km výlet s 2000m převýšením přes Můstek, Pancíř, bývalé královácké rychty Zhůří a Busil, oběd v Hartmanicích, bývalé Stodůlky, Prášily, Starou Hůrku, Polom, Rudu a Špičák. Člověk jenom žasne, jak je možné, že z obcí o tisíci obyvatelích (třeba Stodůlky byly po Praze rozlohou druhou největší obcí Československa) nezbylo nic. Ani prd. Maximálně ten křížek u cesty. Vše ostatní padlo za oběť odsunu a pak střelbám lidově demokratické armády ve vojenském újezdu Dobrá Voda. Dneska už i ty dopadové plochy zarůstají lesem. ASpoň, že už nám tam soudruzi nezakazujou vstup.

V neděli vyjíždíme na rozhlednu na Špičák,  porušujeme zákaz jízdy dolů na Čertovo jezero  a sjiždíme do údolí Svarožné k Alžbětínu. Nejedem ale do Bavorské Rudy, ale nahoru proti proudu Svarožné krásnou cestou pod kamennými polemi ve svahu Jezerní hory. Na hranici jsou parádní staré hraniční kameny z doby Marie Terezie, které tam vztyčili poté, co vysekali novou hranici od (tenkrát neexistuící a dnes už nestojící) Juránkovy chaty do Alžbětína. Do té doby hranice pokračovala ze Svarohu směr Velký Javor a Zwiesel. Jó to tenkrát byl Javor ještě českej a Železný Rudy nebyly dvě. Od Svarožné vyjíždíme na Šajby a pokračujem směr Ostrý. Dáváme si lezeckou vložku s bikama na zádech, žena mi radostně nese kolo a kolemjdoucí turisti si jí nadšeně fotí. Moc cyklistů tam na těch pár řetězech pod Ostrým asi nepotkaj. Následuje kamenitej sjezd na Stateček, sběr borůvek na hodně plodným místě u Černého jezera a pak už jen zpět na Friš.

Fotky

Trasa

Přátelé, kamarádi,

větru a dešti jsme sice neporučili, ale díky Vám jsme se ze Šukačky vrátili obohaceni novými zážitky!

Už víme, jak s lehkostí přefiknout každou kládu, jak vždycky dobře namazat, jak řídit kolobrndy a jak přemoct krokouše v jeho domácím prostředí.
Před svatební nocí jsme si oprášili 3 akrobatický pozice.
Za taneční výkon jsme obdrželi spousta zlaťáků, 40dg tlačenky, jedny slipáče a malý upatlaný dítě.
Pokud to někdo neví, tak Jiří voní po fialkách… (a po pičifuku).
Dále jsme vděční králi Zmikundovi za zaslané lejstro s vlastnoručně naškrábanou gratulací.
Oprášili jsme sprostonárodní písně o lásce …. a jedna byla dokonce s věnováním. A kapela? Ta byla prostě skvělá!
Jsme hrdí na 44. zápis na KOSáckým chomoutu a na 7. zápis v Humbučí vrcholovce. Za to všechno díky!

Nezbývá než si přát, ať nám společné žití vydrží tak dlouho, jak slonovi v Nilu trvalo prdele mytí!

Na fotky se můžete podívat tady (foto Marťa B., pár fotek je od Stena, Táji, Hubis, Martina a Nikči). Pěkný výběr je také na webu fotografky Martiny, děkujeme jí tímto ještě jednou za hezkou vzpomínku.

Závěrem přidáváme ještě malou statistiku:

• 151 svatebčanů + 2 novomanželé + 8ks kapela
• z toho 63 KOSů a KOSáčat
• 30l tvrdýho alkoholou
• 560 piv (Nakouřená Vendula – polotmavý speciál z Hradce Králové zmizel neuvěřitelnou rychlostí)
• 38l vynikajícího moravského vína (rozléval sám pan Sklepmistr Acháč)
• 150 porcí guláše
• 15kg stejků
• pouze 1 zranění a to z důvodu divokého neřízeného tance fousatýho vikinga
• škody na majetku žádné, až na pár pohřešovaných skleniček na víno!