Julské Alpy

Před červencovými svátky jsme strávili víc jak 10 dní ve slovinských Julských Alpách. Byla to kvalita po všech stránkách, ostatně jako každoročně. Po loňských Roháčích a Malé Fatře, Fagaraši 2010 a Pirinu 2009 pokračujeme v posunu západním směrem. Nějak měkneme, příště dáme zas něco vlakem na východ.

Dvě noci jsme strávili na sedle Vršič v Tičarjev Dom a dali lehčí feraty na Malou Mojstrovku a severní stěnu Prisojniku skrz okno. Sten byl trochu nervozní, že kvůli tomuhle taháme sedák a feratovej set. Třetí den následoval přesun s bagáží přes stěnu Razoru na Pogačnikuv Dom. To byl jediný den, kdy sprchlo, ale dalo se, v družstvu se ani neobjevily výraznější stavy trudnomyslnosti. Ve stěně jsme si připadali jak v Mordoru. Další den byl pro družstvo A ve znamení dlouhého pochodu (jak bych řekl kamzík, co psal průvodce po Roháčích) na druhý nejvyšší kopec Julských Alp Škrlaticu (2740m). Po další noci s příjemnýma holkama na Pogačnikově domě jsme vyrazili natěžko do IV. výškového táboru pod Triglavem, Domu Planika. Tam nám asistentka šéfky Majda v jedné z krátkých chvilek mezi vykouřenýma krabkama vysvětlila, že ta z kohoutku kapající voda neni pitnaja. Je to dešťovka. Takže před spaním proběhl první večírek ve znamení převařování vody. Následovalo focení oveček okořeněné jejich hovnem přes celej sandál. Ráno bylo úplně vymeteno a tak jsme rychle zaútočili na vrchol Triglavu (2864m) jižní stěnou a přes hřeben od západu. Přes mírně exponovanej hřeben jsme pak seběhli na Triglavski Dom a dál do Koči na Doliči, náš poslední bivak nahoře. A pokračovali jsme v převařovacím dýchánku. Chatka pěkná, hezky opravená, prej jí nedávno strhla lavina, tak jim jí fondy EU vybudovaly znovu. Paní domu nápadně připomínala bordelmamá z Domu Planika, i holky obluhovačky hulily jednu za druhou jak Majda, jen byly tak o 30 let a pár kilo dehtu v plicích mladší něž Majda. I kadiboudy měly stejné jak na Planice. Zřejmě franšíza. Sedmý den byl opět ve znamení dlouhého pochodu. Družstvo A se vydalo severní stěnou Kanjavce na Zasavskou Koču, kde se sešlo s družstvem B, dalo oběd a zahájilo sestup starým chodníkem z první války k Soče do Trenty. Sestup celkem na pohodu, ani mě výrazně nezačaly bolet moje revmatický kolena.

Následující dva dny jsme relaxovali u ledově vychlazení Soči v kempu Jelinč, kde nám společnost dělala řada domácích zvířátek. Ovčí sýr z farmy a kravičky za stanem byly dobrý. Ale každý ráno někdy od 5 jsem dostával chuť na vývar z toho magora kohouta. Vyrazili jsme do Bovce smlouvat ceny na rafting a canyoning a nakonec se nám je podařilo slušně stlačit. Ale stejně jsou to vydřiduši. Takže v sobotu byl na pořadu rafting na Soče v úseku Srpenica – Trnovo. Nafasoval se matroš, Sten dal protiplísňový igeliťáky na nohy a foťák do pouzdra a šlo se na věc. Škoda že bylo tak 70cm pod stav, vlnky a šutry pěkný, ale největší adrenalin bylo skákání ze skal do Soči. Druhej den nás navlíkli do tlustších neoprenů, dali nám pleny a následoval canyoning v kaňonu Sušec. A to byla větší paráda. Skluzavky nohama i hlavou napřed, cachtání v tůňkách a skoky do kaňonu. Na závěr nás poslepu šoupli do pětimetrového tunelu končícího v jeskyni a zájemci si dali ještě závěrečnej 12m skluzopád vodopádem. Velkej luxus.

Pak následovaly dva dny u Bohinsjkého jezera v nejlevnější lesní části (sektor C) kempu Zlatorog. Sektory A a B nejsou pro lidi jako jsme my, jak nám vysvětlil hipík na recepci, když nás viděl. Měl recht, v sektoru A to byl samej skopčák a Pražák. Dali jsme s Vendy výšlap a výklus na vodopád Savica a kopec nad ním. Druhej den jsem si po ránu oběh jezero a přesunuli jsme se do Bledu. Tam jsme prozevlovali den u Bledského jezera a večer vyrazili na Plzéééň. Fotky z celé akce s mapkama jsou tady a tady je celková mapa Triglavského národního parku s naší trasou.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *