Dolomiti di Brenta a Lago di Garda

Posledního srpna jsem ukončil svojí ouřednickou kariéru na ministerstvu a před přesunem na další štaci do Belgie jsme ještě stihli týdenní dovolenou.

Nelidsky brzo ráno jsme na Hášovo přecedovské doporučení vyrazili na Brentu. V Madonně di Campiglio jsme byli asi v 11. Než jsme našli obchod s mapama a než nám paní v infocentru obvovala chaty, jen abychom zjistili, že jsou už stejně plně zarezerovované, odešli páni lanovkáři na siestu. Jedinej, co tam zůstal, byl ten, co kasíroval za parkování, šmejd jeden. Prej kabinku na hřeben pustí zas až někdy ve 2 odpoledne, asi až si makáčí odfouknou po tý dopolední šichtě a slehnou jim špagety. Tak jsme to vyhodnotili, že to tam budem rychlejš pěšky, a po lehké sváče jsme vyrazili. Byli jsme ale nějaký zatažený, asi po té noční cestě, a nějak jsme se zavzdušňovali. Celkem záhy jsme zjistili, že těch 1000m nahoru rychlejš než lanovka překvapivě nedáme. Tak jsem vyšlápli na hřeben, dali lehčí feratku Gustavo Vidi na zapracování a zakempili v chatě Grosté G. Graffer kousek pod hřebenem. Lasagne, pivo, nocleh, snídaně a slovenská obsluha za 25EUR/osoba sakumprdum i s ledovou sprchou a bidetem na hajzlu, neber to. Jen ty naše lasagne byl jeden chod 3-chodové večeře, co si dávali gurmáni místňácí. Našlukoval jsem Hášovo 40 let starýho na stroji psanýho průvodce i zbrusu novýho od Mácy z Martinské a dospěl k závěru, že celý ten hřeben po ferratě Via delle Bocchette až na Rifugio Pedrotti nemůžeme dát.
Ráno jsme vyrazili pro jistotu před 8, aby nám makaroni nedělali špunty na žebříkách. První část kolem Cima Grosté šla celkem rychle, ani jsme nezaregistrovali, že už jsme přes 3000m. Na sedle Bocca del Tuckett proběhla první sváča a začaly první pořádný žebříky pod vrchol Cima Brenta. Po dalších pár žebříkách jsme nad Riffugio Alimonti dali pozdní oběd a bylo jasno, že na tu Rif. Pedrotti dojdeme. Trošku nás zbrzdil špunt nějakých Italů, co se cvakali na každý užší římse, ale času bylo dost. Tahle část Via delle Bocchette od Bocca dei Armi po Rif. Pedroti  je nejhezčí. Obzvlášť špička Campanele Basso, Němčíkama nazývaná Guglia, je veliká paráda. Chvíli jsme tam nechápavě zírali na lezce, co si tu kolmou stěnu zrovna dávali. Na chatě Rif. Pedrotti nám pán domu s chlupatou špičkou nosu oznámil, že nemáme rezervaci a že je plno, ale my se nedali a nasadili Stenlyho vyjednávací taktiku – mlčet.  Nakonec nám po hodině čekání dali nějakou škamnu v podkroví, kam jim asi někdo nepřišel. Lasagne, víno, noc a snídaně opět zhruba 25 EUR/os., akorát bez bidetu a s mycím žlabem na chodbě. No přeci jen tam nevedla kabinka. Ráno po parádním východu slunce jsme vyrazili směr poslední úsek Via delle Bocchette pod nejvyšší kopec Brenty – Cima Tosa 3173m. Hášovo průvodce říkal, že na Cima Tosa se po neznačený cestě dá, jen je tam cca 20m skalka, která se dá obejít komínem. Nějaká skupina tam před náma lezla, ale než jsme přisupěli pod skálu, tak si lana vytáhli nahoru. Nastoupili jsme s respektem do komínu, ale v polovině zvítězil pud sebezáchovy, nebo spíš strach z toho, jak pak polezem dolů, a otočili jsme to. Následující pasáž Bocchette nám to slušně vynahradila celkem vzdušným žebříkovým sestupem ze sedla Bocca di Tosa na ledovec Vedrette d´Ambiez. Přesun po našikmeném ledovci s menšíma trhlinkama k sedlu Bocca d´Ambiez byl na našich hladkých 10letých podrážkách bez maček nebo aspoň holí celkem zážitek. Paní s lýtkem orvaným pěkně na maso ze slajdování po sněhu kuráže moc nepřidala. Kolem nás kvačili senioři s mačkama na botách a tlemili se tomu, jak Vendelín postupuje s pomocí kovové cedule na značení cesty na ledovci. Po pěkné ferátce přes sedlo už následoval sestup ledovcem Camosci k chatě Rif. ai Brentei a pak nekončný sestup zpět do Madonny. Závěrečná hodinka po silnici přes Madonnu už byla hodně na morál, ten den to bylo přes 30km, ze 3000m do 1500m ještě přes pár sedel. Na parkovišti jsme už jen zahodili cedulku za stěračem, že máme doplatit dva dny a noci parkovného a vyrazili ke gardskýmu rybníku. Tip pro Čecháčky: makáč na kase už tam po zavíračce lanovky nesedí. Tady jsou fotky a mapa s trasou.

Po večerním přesunu na Gardu jsme se v Rivě pokusili najít kemp, ale to se fakt nedalo, až jsme z toho začínali bejt trudnomyslný. Samej Němčík s karavanem, lidí jak sraček, navíc drahý.. Nějak jsme to po tom sestupu z hor nedávali. Přespali jsme na apoši u mámy, která tam zrovna taky byla, a ráno se přesunuli na Lago di Ledro, kde byl o poznání větší klídek. Prázdnej kemp u jezera za mimosezónních 19 EUR za dva Čecháčky s vozem, megastanem a jako bonus od šéfa prodlužovačka na dobíjení GPS a pana foťáka. První den byl ve znamení tréninkového volna na pláži s večerní vyjížďkou kolem jezera s celkem vzpřímenou panelkou hned v úvodu (asi 400m hore). Další den byla královská etapa s nějakýma 2000m výškovýma od Ledra přes 1600m sedlo do Tenna, středověkého Canale a po zmrzlině v Rivě tunelama po Via Ponale zpět vystoupat na Ledro. Nahoru jsme školili supící Němčíky na fullech. Dolů jsme bědovali s hardtailama a úzkýma gumama v kamenný suti, stavěli na chlazení mých ráfků, který brzddový špalky žhavily do ruda a uhejbali dolů svištícím Němčíkům. Tydle sjezdy fakt nejsou na Véčka a XC biky. Další den byla v plánu ještě královštější etapa na Tremalzo a zpět přes Pregasinu, ale u Ledra Ampola už jsme ten chcanec nevydrželi a jeli radšistavět vodní díla v předsíni stanu. Další den už počasí nezklamalo a tak jsme dali ferratu dell´Amicizia nad Rivou. Něco přes 1200m nahoru, pár vzdušnejch žebříků po 40 až 70m a na nich nacvakáno na můj vkus přehršel funících Němčíků. Času nebylo na rozdávání, takže jsme to místo průvodcovských asi 6 hodin dali za 3,5 nahoru i dolů (poklusem). Pak už jen umejt v rybníku, sednout do kokpitu a probrat se v realitě v Plzni, nebo spíš až pak za další den v Bruselu. Ale o tom až příště. Fotky z Gardy. GPS soubory pro Google Earth: Dolomiti di Brenta a Lago di Garda.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *