Velikonoční pondělí dávalo předzvěst nějakému výletu. Rozhodli jsme se 3 dny volna využít k navštívení Paříže, kterou tady máme za bukem (335 km). Forďase jsme zaplnili spolucestujícím a jelo se. Tentokrát jsme vezli upovídanýho frantíka a plachého senegalce. V sobotu dopoledne jsme auto nechali na parkovišti u hotelu, ubytování odložili až na večer a vydali se RER vlakem do centra. V plánu byl most Alexandra III, Vojenské museum francouzské armády v Invalidovně a večerní Eiffelovka. Muzeum dobrý, jen jsme tak nějak nestihli jeho poslední část o 2. světový… Chudák Jiří, on se tak těšil… Jeho následnou zádumčivot se nám naštěstí podařilo vyhnat posezením v baru a slibem, že tam zajdem ještě zítra. Večerní Eiffelovka byla nádherná, naše kochání však přerušili místní policajti, který nás začali zahánět do bezpečné vzdálenosti od ní. Prej bomba nebo co. Tak jsme to vzali ještě na Trocadéro a pak už konečně na hotel, tam nás ale čekalo nemilé překvapení…

Hned po vstupu do recepce jsme díky naší silně vyvinuté emoční inteligenci vytušili, že mezi skupinou napružených taliánců a zbrkle pobíhajícím recepčním bude asi nějakej problém. Jejich rozhovoru jsme ale rozuměli jen částečně. Rozlícená taliánská delegátka cosi řvala v italštině a recepční jí s falešným klidem odpovídal anglicky. Časem jsme pochopili, že ta bába ale anglicky vůbec neuměla a že se tady takhle asi už dohadujou pěkně dlouho. Nicméně po chvilce většině čekajícím recepční rozdal klíče, delegátka už to nevydržela a dala se do pláče a my se konečně dostali na řadu.
„Brej večír, my tady máme rezervaci na 2 noci.“
Recepční zamžikal a odpověděl: „Ok, no problem. Malý moment.“ (to už nám bylo nějak podezřelý).
Pak nám sdělil, že maj tak nějak plno, protože těch taliánů přijelo místo 77, 104. No se asi trošku sekli při rezervaci. Evidentně nepočítal, že se v 10 večer ještě dostavíme do hotelu a rozdal jim klíč i od našeho pokoje. Jeho návrh, že nás na tuto noc odveze do jiného cca 15 min. vzdáleného hotelu se nám z počátku vůbec nelíbil a zoufale jsme trvali na vystěhování těch co nám pokoj neprávem zabrali. Po hodině smlouvání, nám došlo, že nemáme na výběr. Navíc nám slíbil, že nás ráno vyzvedne kdy budeme chtít a odveze na RER vlak a naše zavazadla přestěhuje pak do pokoje v hotelu, který jsme si původně rezervovali. Odevzdaně jsme tedy nasedli do jeho golfa, on naťukal adresu hotelu do GPS a jeli jsme. Místo 15 min. nám cesta trvala 1 hodinu 15 minut! To, že jsme projížděli po 5 stejným kruháčem a sjížděli jsme po 3 z dálnice na tom samým místě jsem poznala i já a to už je to říct! Naštěstí nás pak zachránil Jiří, když konečně rozchodil jeho GPSku a dostal ze zoufalého recepčního adresu, kterej to vzdal a pochopil, že už mu dávno nevěříme, že má všechno pod kontrolou. V hotelu byl v půl jedný v noci celkem mumraj a tak než se náš „delegát“ dostal ke slovu trvalo dalších cca 30 min. To už jsem byla ale trošku podebraná a naběhla jsem na něj, že rozhodně odmítám cokoliv platit za tuhle noc i za tu další a že chceme snídaně! K mému údivu řekl, že je to samozřejmý, že vše je gratis a v kolik nás ráno může vyzvednout. Jediný, co už nám nemohl vrátit byl rezervační poplatek, kterej jsme platili přes net, ale víš jak – nechci slevu zadarmo.

Ráno při snídani už náš „osobní řidič“ v saku hopsal na recepci jak opička gumě a mával na nás, že už je tady a že je prej ready. To my byli taky s funkční GPSkou v ruce.
V neděli nás čekal Louvre, Centre Pompidou, Notre Dame a okolí. Jiřímu se podařilo natrhat proutí na pondělní pomlázku a mně se podařilo ztratit občanku. Večer nás na pokoji čekala lahvinka červenýho, asi jako útěcha za tu krasojízdu minulou noc.

Pondělní plán byl navštívit vítězný oblouk na náměstí Charles de Gaule, kterému ale všichni pařížané říkají Étoile (hvězda). Setkává se zde totiž 12 přímých ulic, které z pohledu ze vzduchu připomínají hvězdici. Nemohli jsme vynechat hlavní obchodní moderní čtvrť La Défense, pak přesun na náměstí rozlehlé náměstí Concorde s monumentálním 23 metrů vysokým a 3300 let starým obeliskem. Vše jsme zakončili Montmartrem, basilikou Sacré Coeur a Moulin Rouge. 

Výlet to byl pěknej, jen byla trochu kosa. Na zpáteční cestě jsme vezli holčinu, co pocházela z Maroka. Tak jsme se dozvěděli spousta informací, které se nám budou hodit už v září, kdy tam vyrážíme. Fotky jsou tady.