Gruzie: země plná kontrastů

Tbilisi!Krásný hory. Chudý špinavý města tak typický pro postsovětskej region. Hezký moře a oblázkový pláže. Rozpadající se sovětské paneláky. Nádherný církevní památky z počátku našeho letopočtu. Miliony toulavejch psů. Monumetnální pětitisícovej hlavní hřeben Kavkazu.  Silnice a ulice bez asfaltu. Země, co přijala křesťanství už ve 4. století. Supermoderní stavby, který jsou už hodně let nedostavěný a/nebo zavřený. Termální prameny, vřídla a sirné lázně. Přezaměstnanost a nulová produktivita. Potěmkinovo vesnice Batumi. Dvě pěkný lyžařský střediska s pár vlekama. Řidiči magoři. Bohatá smetánka v Tbilisi. Země, kterou začínají objevovat turisti. Auta, co by v EU na silnici nikdo nepustil. 150km vlakem za 12 korun. Pivo třebas i za 80 korun. Ale taky za 20.  Vybydlené sovětské lázeňské komplexy. Orlí nosy Gruzínců.  Snaha na turistech vydělat, co to jde, aniž by tomu služby odpovídaly. Nebo se nedejbože investovalo do zlepšování jejich kvality. Asijskej stát, kterej o sobě zásadně tvrdí, že je v Evropě. Čača (brandy) a vodka. Levně a všude. Země, co si ještě neuvědomila, jak krásnou přírodu má, a podle toho se chová. Snad na to přijdou dřív, než to zplundrujou. Země sv. Jiří. Země kontrastů. Prostě Gruzie.

Obsáhlý report je pod odkazem níže, tady je rovnou sakumprdum dokumentace:

Fotky

Mapy: trasa na mapě Gruzie, trek ve Svanetii, výstup na Kazbek a Google Earth soubor s GPS trackingem.

Tenhle článek už sem dlužím dlouhou dobu. Ten 14-denní výlet už jsme totiž podnikli v září. V mírně pozměněné sestavě z loňského Maroka jsme využili nový přímý let ČSA Praha-Tbilisi. Lusirné lázněxus. Akorát přílet na místo ve 2 ráno a nocleh na letišti. Tohle letiště totiž nejvíc žije od 3 do 6 ráno. Tady žádný noční omezení hluku nemají.

Ráno se nenecháváme odlapit neodbytnýma taxikářema a zkušeně společně s místňákáma bereme bus MHD do centra. Začínáme chápat, že tohle bude jiný než Maroko. Prostě postsovětskej prostor. První den trávíme v Tbilisi. Obcházíme památky, hrad a starý město. Starý město zas tak starý není, není ani moc hezký. Ono totiž někdy na konci 19. století komplet shořelo. Jediný, co stojí za zmínku, je, že hlavní pěší zóna s kavárnama je totálně předražená (kafe a pivo za cca 80 korun). Brzy pochopíme, že tady to takhke funguje. Chceme slavné lázně. Takže odpoledne zajdeme do postranní ulice od profláklých sirných lázní pro turisty a dáváme si luxusní lázeň se saunou. Pekelně hornou. A pivo k tomu.

DSCN8919Následuje přesun nočním vlakem do Zugdidi. Máme to opět se saunou, okna nejdou otevřít a klima nešla počítám nikdy. V Zugdidi smlouváme s maršrutkářema o dopravě do Mestie a zjišťujeme, že v téhle oblasti už jsou turistama docela rozmazlený. Nakonec 180 lari pro 10 lidí za 150km po horské silnici není špatně. A i ten benzín do vařičů nám pan pumpař natočil. Ale že měl keců…

V Mestii vyrážíme na 5denní 80kilometrový trek Svanetií. Pořád přes kopce a údolí, pod ledovcema hlavního hřebene Kavkazu, ve výšce od 1800 do 3000m, skrz vesničky s typickýma obrannýma věžema u každé větší rodinné usedlosti. Tyhle stavby jsou tisíc let starý a bránily Svaneťany před invazema ať už Arabů, Peršanů, Turků, Rusů a bůhvíkoho ještě.

Chovatelské duo Vendy-Buben každý den ochočuje dva až tři nové psy a pak se s nima těžce loučí. Hned druhý den poznáváme psího favorita zájezdu. Žerika. Po bivaku v Adishi si ho další den ráno odvedl místní pastevec. Tak snad tu nejí psy, jak se nás Buben snaží přesvědčit. Ale pán mu dal chleba, tak na něj asi bude hodnej (se holky utěšujou). Ten druhej černej magor, co přišel večer, nám celou noc za stanem žvejká petku, překousává šňůry hannah stanů a ještě strká tu svojí palici pod tropiko. Fakt magor čokl. Žerik byl lepší.

Další den brodíme ledovcovou řeku, zmokneme, uschneme, pokecáme s Izraelcema v nasáklejch teplákovkách a přespíme u žlabu na návsi v Iprali. Jak jinak než za dozoru místních čumilů. selficko v UsghuliDalší den dáváme Usghuli, turistky nejprofláklejší vesnici v oblasti. Aby ne, má nejvíc věží. Na jednu z nejstarších, 1000 let starou, lezeme. Demokraticky potlačujeme poraženecký názory, že bychom už měli jet k moři, a v podvečer jdeme ještě na další hřeben. A dobře jsme udělali. Bivak ve 2600m nad rododendronovou strání, západ slunce, zasněžený nejvyšší hřeben Gruzie s Skharou naproti, prostě luxus. Akorát to ráno není, jak jsme si malovali. Nad náma se čerti žení, prší a místo hřebenové tůry s výhledama je to pochod v dešti s teplotama kolem nuly. Zmrzlí jak sobolí trus hledáme v mlze trasu podle GPS. Odpoledne se to trhá, scházíme z hřebene a prodíráme se podrostem po krk. Tahle cesta už tak frekventovaná není. Sestup do vesnice Mami je nekonečnej. Jen vidina Miami drží morál.

kemp jaksepatří!Ve vísce Tekali poprvé a naposled zažíváme proslulou gruzínskou pohostinnost. Bivakujeme na zahradě jednoho baráku a v místním obchůdku rozjíždíme večírek. Začíná nevinně kávičkou s panem prodavačem a tureckým seriálem v bedně. Následuje 6 flašek Chlebnaji během hodiny. Přípitek střídá přípitek. Čím delší, tím jsi větší chlap. Na ženy, na družbu Gruzie a Česka, na úrodu, na děti, na mrtvý. Na všechno. Místňácí s orlíma nosama se scházejí, ale tenhle nástup nemaj nárok dohnat. Zazpívají nám a zatančí národní písně. Jsou fakt muzikální. Pak dojde na nás. Tesák začíná svýma lidovkama. Mísťňáci nejdřív asi nechápou, ale postupně z nás mají prdel. No není se co divit. Tohle se asi pochopit nedá.

Moc členů výpravy to přes noc nepodrželo, ale čuník se psama to před stanama do rána uklidili. Ranní přesun maršrutkou na vlak do Rioni je narušován neustálýma zastávkama. Vlak nejede, tak šest hodin bivakujeme na nádru pod dohledem početně nepodceněný sestavy četníků a nádražáků. K večeru berem vlak do Batumi za 12 korun na 150km. Nechápeme. Země kontrastů.

DSCN9173Buben ve vlaku překecá nakalenýho železničního poldu, aby nás vlak dovezl až do depa v centru Batumi. Není problém, ale musíme s ním na večeři. Tak jdeme. Putyka na autobusáku byla místně typická. Ze zdi na nás dohlíží Stalin provedenej v nadživotní velikosti. Při noční prohlídce Batumi zjišťujem, že tohle je taková Potěmkinovo vesnice. Naleštěný moderní mrakodrapy, který jsou už x let zakonzerovaný. Do toho krásný domy ruské koloniální éry z 19. století. A mezi tím bydlí místňáci v nechutnejch panelácích ze sovětské éry. Tohle nás moc neoslovuje, takže další den a noc trávíme na pláži v Mahinjauri. Pohoda.

Ráno nastupujeme na 12hodinovou adrenalinovou cestu mikrobusem přes celou Gruzii do Stepantsmindy neboli Kazbegi. Řidič je magor. A ostatní řidiči ještě větší. Notnou část cesty trávíme v protisměru nebo na půlící čáře. To když při předjíždení jede auto proti. Prasklej brzdovej kotouč řidičovi nevadí, ale proražená pneumatika už trochu jo. Rezervu by tam bez Bubna asi nedal. Navíc má jen dva šrouby z pěti, tak prej pojedem pomalu. Měl víc štěstí než rozumu, asi za 10km je pneuservis. Modlíme se, aby nám tu řídkou gumu nespravil. Překvapili, daj nám ‘novou’, o trochu míň jetou. Zbytek cesty do Kazbegi po staré Georgian Military Highway, hlavní tepně přes Kavkaz do Ruska, přes sedlo Jvari pass 2370m, to auto nějakým zázrakem dojede. Ještě půjčíme lezeckej vercajk, nakoupíme jídlo a jdem bydlet. Ráno začínáme stoupat na Kazbek.

DSCN9210Ráno azuro. Po dvacáté odháníme ty šuliny, co nás chtějí vyvézt jeepama ke kostelu Cminda Sameba nad Kazbegi. Prej tři hodiny výšlap. Tak to dáváme za 50 minut. Prohlídneme kostel a rychle pokračujem nahoru k ledovci, dneska nás čeká 2000m nahoru. Nakonec to zas takové drama to nebylo, aklimatizace asi byla dobrá. Dáváme to za 6 hodin až k chatě Betlemi Hut. Tahle bývalá sovětská meteorologická stanice v 3650m je stará kamená kůča, kde je kosa kolem nuly a profukuje tam. Kasírujou tam ale jak na chatách v Alpách (25 GEL na noc) a vůbec jim to není blbý. Ani hajzl tam nemaj, takže podle toho to kolem chaty vypadá.

DSCN9237Ráno plánujeme vyrazit na vrchol ve tři. Je brutální vichr a fouká. Ve 4 pořád. V 5 taky. V 6 taky. V 7 taky. Ve 4 odpoledne se to trhá. Venku je 30 cáků prašanu. Letos zřejmě první sníh. S Karýkem a Tesákem si jdem našlápnout prvních pár kilometrů k ledovci, abysme to ráno za tmy našli. Ve tři vyrážíme, fouká o dost míň než včera a hlavně je jasno. S GPS hledáme trasu a prošlapáváme hlubočák dalším cca 25 lidem, co ten den jdou taky nahoru. Na ledovci trochu bloudíme, musíme se vracet kvůli trhlinám. Začíná svítat. Nádhera. A taky foukat. To už je horší. Část výpravy to cca ve 4200m otáčí, omrzlý prsty a vejškovka. Zbytek pokračuje. DSCN9242Kosa a vítr je brutální, šlapu sněhem do půlky lejtek, trasu hledám podle GPS a sem tam zajedu nohama do trhliny. Ty malý prostě nejsou pod novým sněhem vidět. Tesák má výrazně větší zážitek. Navázanej mezi Karýka a Bubna najednou mizí v díře. Nahoře po Tesáčkovi zůstává jen cepín. Palici má dva metry pod povrchem ledu. Kluci ho vytáhli a jde se dál. A Tesák má novej příběh! Dalších pět hodin se brodíme hlubočákem. Občas někdo musí zahodit sedák a udělat úkrok stranou, nějak nás ta vejška projímá. A na tom ledovci se neschováš. Ty Izraelci, co nás tichošlápkujou, něco takovýho asi ještě neviděli. Ale první jít nechtěli. Na vrcholu v 5033m jsme po devíti hodinách tvrdý práce. Čekali jsme, že to dáme za pět. Vrcholová Plzeň je jediný pití, co nám nezmrzlo. Vyfotit a rychle dolů. 50m pod vrcholem potkáváme psa. Má nožičky dlouhý 15cm a hopsá si to na vrchol v našich stopách. Ještě že ho nemáme na fotce z vrcholu, to by mi asi nikdo nevěřil, že jsme s Puňťou vylezli do pěti tisíc. Kazbek 5033mPostupně míjíme ostatní výpravy a druhou půlku sestupu už zase šlapem, zafoukalo to. Na chatu se vracíme v pět odpoledne docela vypařený. Dneska už těch 2000m dolů do Kazbegi asi nedáme. Takže třetí noc na tý hrozný chatě. Dojídáme několik let prošlý zbytky, co tam na chatě lidi nechali. Ráno sbíháme do Kazbegi, vracíme matroš a postěžujem si na kvalitu služeb na chatě. Ale to je marný, to je marný, to je marný.

Mtskheta. Svetitskhoveli Cathedral z 11. stoletíSedáme na maršrutku do Mtskhety. Holky najdou nocleh na posteli a jdem na večeři. Moje křepelka mi svojí velikostí vyráží dech. Ještě že mám po těch dnech v horách scvrkej žaludek. Prohlížíme město, je to duchovní centrum Gruzie, místo korunovací a pohřbů gruzínských králů. Hezký a klidný, vesnický. Výraznej rozdíl oproti smradlavýmu a rušnýmu Tbilisi, kam se přesouváme další den. Kosácká sekce výpravy (kromě Tóši, kterej si uhnal rýmičku), dává ještě jedny sirný lázně, pak poslední hospoda a přesun na letiště. Tam opět přespíme na terminálu, letí nám to až ve 4 ráno.

Super vejlet a výborná parta, dík všem!

Nezbývá, než popřát Gruzíncům, aby si začali vážit přírody, co tam mají a podle toho se taky začali chovat. A taky vážit turistů. Aby tam z toho za dvacet let neměli hromadu odpadků!