14.10. Konečně jsme se trochu v Leuvenu zabydleli a dokonce máme i internet, takže přidávám fotky z turistování po úřednické Mekce Evropy. Maj to tam docela pěkný, ale tak na den. Maximálmě dva. MiniEvropa, Atomium, Japonci, čůráček, Grote Markt, Evropský parlament, Komise a Rada - nic neuniklo.

Taky přidáváme pár fotek ze zabydlování v Leuvenu. To by člověk neřekl, co zažije při shánění matrace a městského bicyklu. Více ve fotopříběhu.

23.9. Posledního srpna jsem ukončil svojí ouřednickou kariéru na ministerstvu a před přesunem na další štaci do Belgie jsme ještě stihli týdenní dovolenou. Nelidsky brzo ráno jsme na Hášovo přecedovské doporučení vyrazili na Brentu. V Madonně di Campiglio jsme byli asi v 11.  Než jsme našli obchod s mapama a než nám paní v infocentru obvovala chaty, jen abychom zjistili, že jsou už stejně plně zarezerovované, odešli páni lanovkáři na siestu. Jedinej, co tam zůstal, byl ten, co kasíroval za parkování, šmejd jeden. Prej kabinku na hřeben pustí zas až někdy ve 2 odpoledne, asi až si makáčí odfouknou po tý dopolední šichtě a slehnou jim špagety. Tak jsme to vyhodnotili, že to tam budem rychlejš pěšky, a po lehké sváče jsme vyrazili. Byli jsme ale nějaký zatažený, asi po té noční cestě, a nějak jsme se zavzdušňovali. Celkem záhy jsme zjistili, že těch 1000m nahoru rychlejš než lanovka překvapivě nedáme. Tak jsem vyšlápli na hřeben, dali lehčí feratku Gustavo Vidi na zapracování a zakempili v chatě Grosté G. Graffer kousek pod hřebenem. Lasagne, pivo, nocleh, snídaně a slovenská obsluha za 25EUR/osoba sakumprdum i s ledovou sprchou a bidetem na hajzlu, neber to. Jen ty naše lasagne byl jeden chod 3-chodové večeře, co si dávali gurmáni místňácí. Našlukoval jsem Hášovo 40 let starýho na stroji psanýho průvodce i zbrusu novýho od Mácy z Martinské a dospěl k závěru, že celý ten hřeben po ferratě Via delle Bocchette až na Rifugio Pedrotti nemůžeme dát. Ráno jsme vyrazili pro jistotu před 8, aby nám makaroni nedělali špunty na žebříkách. První část kolem Cima Grosté šla celkem rychle, ani jsme nezaregistrovali, že už jsme přes 3000m. Na sedle Bocca del Tuckett proběhla první sváča a začaly první pořádný žebříky pod vrchol Cima Brenta. Po dalších pár žebříkách jsme nad Riffugio Alimonti dali pozdní oběd a bylo jasno, že na tu Rif. Pedrotti dojdeme. Trošku nás zbrzdil špunt nějakých Italů, co se cvakali na každý užší římse, ale času bylo dost. Tahle část Via delle Bocchette od Bocca dei Armi po Rif. Pedroti  je nejhezčí. Obzvlášť špička Campanele Basso, Němčíkama nazývaná Guglia, je veliká paráda. Chvíli jsme tam nechápavě zírali na lezce, co si tu kolmou stěnu zrovna dávali. Na chatě Rif. Pedrotti nám pán domu s chlupatou špičkou nosu oznámil, že nemáme rezervaci a že je plno, ale my se nedali a nasadili Stenlyho vyjednávací taktiku - mlčet.  Nakonec nám po hodině čekání dali nějakou škamnu v podkroví, kam jim asi někdo nepřišel. Lasagne, víno, noc a snídaně opět zhruba 25 EUR/os., akorát bez bidetu a s mycím žlabem na chodbě. No přeci jen tam nevedla kabinka. Ráno po parádním východu slunce jsme vyrazili směr poslední úsek Via delle Bocchette pod nejvyšší kopec Brenty - Cima Tosa 3173m. Hášovo průvodce říkal, že na Cima Tosa se po neznačený cestě dá, jen je tam cca 20m skalka, která se dá obejít komínem. Nějaká skupina tam před náma lezla, ale než jsme přisupěli pod skálu, tak si lana vytáhli nahoru. Nastoupili jsme s respektem do komínu, ale v polovině zvítězil pud sebezáchovy, nebo spíš strach z toho, jak pak polezem dolů, a otočili jsme to. Následující pasáž Bocchette nám to slušně vynahradila celkem vzdušným žebříkovým sestupem ze sedla Bocca di Tosa na ledovec Vedrette d´Ambiez. Přesun po našikmeném ledovci s menšíma trhlinkama k sedlu Bocca d´Ambiez byl na našich hladkých 10letých podrážkách bez maček nebo aspoň holí celkem zážitek. Paní s lýtkem orvaným pěkně na maso ze slajdování po sněhu kuráže moc nepřidala. Kolem nás kvačili senioři s mačkama na botách a tlemili se tomu, jak Vendelín postupuje s pomocí kovové cedule na značení cesty na ledovci. Po pěkné ferátce přes sedlo už následoval sestup ledovcem Camosci k chatě Rif. ai Brentei a pak nekončný sestup zpět do Madonny. Závěrečná hodinka po silnici přes Madonnu už byla hodně na morál, ten den to bylo přes 30km, ze 3000m do 1500m ještě přes pár sedel. Na parkovišti jsme už jen zahodili cedulku za stěračem, že máme doplatit dva dny a noci parkovného a vyrazili ke gardskýmu rybníku. Tip pro Čecháčky: makáč na kase už tam po zavíračce lanovky nesedí. Tady jsou fotky a mapa s trasou.

Po večerním přesunu na Gardu jsme se v Rivě pokusili najít kemp, ale to se fakt nedalo, až jsme z toho začínali bejt trudnomyslný. Samej Němčík s karavanem, lidí jak sraček, navíc drahý.. Nějak jsme to po tom sestupu z hor nedávali. Přespali jsme na apoši u mámy, která tam zrovna taky byla, a ráno se přesunuli na Lago di Ledro, kde byl o poznání větší klídek. Prázdnej kemp u jezera za mimosezónních 19 EUR za dva Čecháčky s vozem, megastanem a jako bonus od šéfa prodlužovačka na dobíjení GPS a pana foťáka. První den byl ve znamení tréninkového volna na pláži s večerní vyjížďkou kolem jezera s celkem vzpřímenou panelkou hned v úvodu (asi 400m hore). Další den byla královská etapa s nějakýma 2000m výškovýma od Ledra přes 1600m sedlo do Tenna, středověkého Canale a po zmrzlině v Rivě tunelama po Via Ponale zpět vystoupat na Ledro. Nahoru jsme školili supící Němčíky na fullech. Dolů jsme bědovali s hardtailama a úzkýma gumama v kamenný suti, stavěli na chlazení mých ráfků, který brzddový špalky žhavily do ruda a uhejbali dolů svištícím Němčíkům. Tydle sjezdy fakt nejsou na Véčka a XC biky. Další den byla v plánu ještě královštější etapa na Tremalzo a zpět přes Pregasinu, ale u Ledra Ampola už jsme ten chcanec nevydrželi a jeli radši stavět vodní díla v předsíni stanu. Další den už počasí nezklamalo a tak jsme dali ferratu dell´Amicizia nad Rivou. Něco přes 1200m nahoru, pár vzdušnejch žebříků po 40 až 70m a na nich nacvakáno na můj vkus přehršel funících Němčíků. Času nebylo na rozdávání, takže jsme to místo průvodcovských asi 6 hodin dali za 3,5 nahoru i dolů (poklusem). Pak už jen umejt v rybníku, sednout do kokpitu a probrat se v realitě v Plzni, nebo spíš až pak za další den v Bruselu. Ale o tom až příště. Fotky z Gardy.

16.8. Minulý víkend jsme byli zapumpovat na 60km luxusních stezek v Singltreku pod Smrkem (mapa). Naprostá bomba, takovýhle ježdění musí nadchnout i naprostýho bikovýho ignoranta. Fotoreport.

1.8. O víkendu proběhla tradiční pánská cyklojízda. Protože Ondra jezdí poslední dobou na jižní Moravu dost často, volíme poslední dva roky místo vinných sklepů jiné lokality. Po loňské disko parádě na Bílém kameni jsme letos v silné sestavě 15 mladých a nadějných sportovců vyrazili do Novohradských hor. A hned první večer jsme na vesnické zábavě v Benešově nad Černou úspěšně prodali svoje kvality tanečníků disko okouknuté loni na Mácháči. Místňácí nás po 10+ pivech v dresech a tretrách na parketu nestíhali. Starostka, která nám pronajala luxusní chalupu v Chlupatici, s Tesákem protančila střevíce. Vyčkali jsme takticky na suchou silnici do jedné hodiny raní a vyrazili bydlet. Výlety se nesly v duchu Stenovo soustavnýho píchání, Burísovo samolepících nelepících záplat, nahých prdelí v lesních rybnících a utíkajících holek, dešťů strávených v hospodě, Karlovo retro kola a Ondrovo probržděnýho ráfku. Volejbalistky zas nepřijely, tak jsme je aspoň sledovali v Londýně, Kraví hora nepadla, zato pramen Lužnice jo. Tady jsou publikovatelné fotky.

Po 14 dnech jsem konečně rozdejchal porážku od svého drahého protějšku na letošním Bike Adventure. Když už to snad konečně upadlo v zapomnění, tak můžu zveřejnit fotky od našeho pana foťáka a něco taky od Míry Rygla. Pro ty, co neviděli výsledky - Plzeňskou smršť letos musely na bedně zachraňovat hradecký náplavy v babách. Ale na Kalinovo ušáky z ekonomu to zas nestačilo. My jsme s Jájinem vyhořeli jak svíčky, v sobotu se nám tam tak líbilo, že jsme si tam pobyli o půl hoďky dýl a podle toho taky vypadala penalizace. Co nám bylo platný, že jsme ujeli o 20 bodů víc než vítězové. Tady je naše mapa s postupy z obou dnů (sobota na severovýchod zleva, neděle zprava na jihozápad).

18.7.  Přes červencové svátky jsme jeli do Doks okouknout, jak se liberečácí popasujou s MTBO 4denníma. Snaha vyrovnat se MTBO5days Plzeň byla vidět, ale maj se klucí ještě co učit. A to hlavně co se týče kulturního programu, spíkrování, kresby a tisku map a všech možných věcí okolo. Ale abych moc nekritizoval, akce to byla výborná a těžce pohodová, terény a závody kvalitní. Sprint přes hangáry na letišti v Hradčanech mě úplně nadchnul. Navíc bylo povoleno jezdit všude, takže si lobák připadal jak doma. Taky jsme si projeli pár lagunových cest. Doporučuju pana Kalinu (jo, to je ten, co prudil, že jsme mu na BA10 sežrali dort za vítězství v týmech), zlínskýho divočáka, pána na kladině a nedoporučuju trapně běžícího fotra Lochnese. Zase jsem si trochu nahonil ego v áčkách a vyslechl blbý kecy od soupeřů, Lesič vyhrál céčka, Vendy bojovala v elitě, Tesák měl premiéru v céčkách i v zamotání se do ostnáče s kolem a jájin diskal, co mohl. Valná hromada bude letos samá zelená a Fajtlojc mají zákaz jezdit štafety. JaFa disknul veteránskou štafetu. Jájin disknul chlapskou štafetu.  Z luxusního 4. místa. A jen tak pro připomenutí: Janička diskla loni v říjnu družstvo. Nejste vy ze stejnýho kmene? Jo vím, mlátil disknul štafetu na ME v LOB. Ale to už je za náma. Uprostřed závěrečného (a jediného) večírku se přijeli přímo z juniorského MS v Deutschlandu podívat mladý klucí sedmasedmdesátnící. A Lochnese sice v kempu našli, ale nevytáhli. Začíná bejt zodpovědnej. Tak jsme aspoň dýdžejovi řekli, že je píča. A tady jsou fotky.

Před červencovými svátky jsme strávili víc jak 10 dní ve slovinských Julských Alpách. Byla to kvalita po všech stránkách, ostatně jako každoročně. Po loňských Roháčích a Malé Fatře, Fagaraši 2010 a Pirinu 2009 pokračujeme v posunu západním směrem. Nějak měkneme, příště dáme zas něco vlakem na východ.

Dvě noci jsme strávili na sedle Vršič v Tičarjev Dom a dali lehčí feraty na Malou Mojstrovku a severní stěnu Prisojniku skrz okno. Sten byl trochu nervozní, že kvůli tomuhle taháme sedák a feratovej set. Třetí den následoval přesun s bagáží přes stěnu Razoru na Pogačnikuv Dom. To byl jediný den, kdy sprchlo, ale dalo se, v družstvu se ani neobjevily výraznější stavy trudnomyslnosti. Ve stěně jsme si připadali jak v Mordoru. Další den byl pro družstvo A ve znamení dlouhého pochodu (jak bych řekl kamzík, co psal průvodce po Roháčích) na druhý nejvyšší kopec Julských Alp Škrlaticu (2740m). Po další noci s příjemnýma holkama na Pogačnikově domě jsme vyrazili natěžko do IV. výškového táboru pod Triglavem, Domu Planika. Tam nám asistentka šéfky Majda v jedné z krátkých chvilek mezi vykouřenýma krabkama vysvětlila, že ta z kohoutku kapající voda neni pitnaja. Je to dešťovka. Takže před spaním proběhl první večírek ve znamení převařování vody. Následovalo focení oveček okořeněné jejich hovnem přes celej sandál. Ráno bylo úplně vymeteno a tak jsme rychle zaútočili na vrchol Triglavu (2864m) jižní stěnou a přes hřeben od západu. Přes mírně exponovanej hřeben jsme pak seběhli na Triglavski Dom a dál do Koči na Doliči, náš poslední bivak nahoře. A pokračovali jsme v převařovacím dýchánku. Chatka pěkná, hezky opravená, prej jí nedávno strhla lavina, tak jim jí fondy EU vybudovaly znovu. Paní domu nápadně připomínala bordelmamá z Domu Planika, i holky obluhovačky hulily jednu za druhou jak Majda, jen byly tak o 30 let a pár kilo dehtu v plicích mladší něž Majda. I kadiboudy měly stejné jak na Planice. Zřejmě franšíza. Sedmý den byl opět ve znamení dlouhého pochodu. Družstvo A se vydalo severní stěnou Kanjavce na Zasavskou Koču, kde se sešlo s družstvem B, dalo oběd a zahájilo sestup starým chodníkem z první války k Soče do Trenty. Sestup celkem na pohodu, ani mě výrazně nezačaly bolet moje revmatický kolena.

Následující dva dny jsme relaxovali u ledově vychlazení Soči v kempu Jelinč, kde nám společnost dělala řada domácích zvířátek. Ovčí sýr z farmy a kravičky za stanem byly dobrý. Ale každý ráno někdy od 5 jsem dostával chuť na vývar z toho magora kohouta. Vyrazili jsme do Bovce smlouvat ceny na rafting a canyoning a nakonec se nám je podařilo slušně stlačit. Ale stejně jsou to vydřiduši. Takže v sobotu byl na pořadu rafting na Soče v úseku Srpenica - Trnovo. Nafasoval se matroš, Sten dal protiplísňový igeliťáky na nohy a foťák do pouzdra a šlo se na věc. Škoda že bylo tak 70cm pod stav, vlnky a šutry pěkný, ale největší adrenalin bylo skákání ze skal do Soči. Druhej den nás navlíkli do tlustších neoprenů, dali nám pleny a následoval canyoning v kaňonu Sušec. A to byla větší paráda. Skluzavky nohama i hlavou napřed, cachtání v tůňkách a skoky do kaňonu. Na závěr nás poslepu šoupli do pětimetrového tunelu končícího v jeskyni a zájemci si dali ještě závěrečnej 12m skluzopád vodopádem. Velkej luxus.

Pak následovaly dva dny u Bohinsjkého jezera v nejlevnější lesní části (sektor C) kempu Zlatorog. Sektory A a B nejsou pro lidi jako jsme my, jak nám vysvětlil hipík na recepci, když nás viděl. Měl recht, v sektoru A to byl samej skopčák a Pražák. Dali jsme s Vendy výšlap a výklus na vodopád Savica a kopec nad ním. Druhej den jsem si po ránu oběh jezero a přesunuli jsme se do Bledu. Tam jsme prozevlovali den u Bledského jezera a večer vyrazili na Plzéééň. Fotky z celé akce s mapkama jsou tady a tady je celková mapa Triglavského národního parku s naší trasou.

10.6. Stali se z nás s Čoudama občanský aktivisti. Bojujeme proti kouření v hospodách. Provádíme to formou katalogu nekuřáckých hospod nekuracka.cz, kde můžete přehledně a rychle dohledat nekuřácké hospody, kavárny a resturace ve svém okolí. Mobilní verze m.nekuracka.cz vypíše seznam nejbližších podniků včetně vzdálenosti k nim a pokud máte smarfoun s pánem v krabičce, tak vás k ní i donaviguje. No není to bomba? Takže lajkuje, G-plusujte, přidávejte odkazy na svoje weby či jinak šiřte bez omezení. Jestli nám tam nějaká vaše oblíbená knajpa chybí, tak šup tám s ní.

9.6. Po delší době stíhám něco přidat na web. Minulý týden jsme zas jednou jeli hledat lampiony po svých a ne s volantem. V pátek jsem hodil v práci sick day a vyrazili jsme na MČR ve sprintu v Děčíně. Protože nejsem zdaleka tak dobrej jako Vendelín (a to je ještě v tý konkurenci v babách!), byl jsem asi o 4 rankingový místa odsouzen běžet áčka místo hlavního závodu. Ještě že to letos nedávala televize live, to by teda zamrzelo, Buchtele by přišel o šanci navázat na svou zimní chvilku slávy. Nakonec to bylo stejně jedno, protože na K8 jsem si v tom kyslíku pozdě všiml obíhačky zprava, šel to podél kopce a nechal tam minutu. Vendelínovi se celkem dařilo, s přehledem do dvacítky. Děčín překvapil, fakt pěkný centrum, hrad a zahrady pod ním, hodně technicky náročnej sprint. Pěknej závod. Následoval přesun do České Kamenice na víkendová áčka v Kytlici. To bylo teprv mapový a technický pošušnáníčko, takovejch terénů u nás moc není. V sobotu jsem chtěl šetřit svý dosluhující koleno, tak jsem si dal sráčsky áčka místo elity, ale aspoň jsem byl na bedně. V neděli byl middle, tak jsem si říkal, že bych to mohl dát a šel elitu. Bylo to dost luxusní, skály, těžkej podklad, nízká viditelnost (Betovo mapa). Až na pár minut chyb se celkem dařilo, ale i tak jsem dostal od Šédi pěknej kotel. Vendy to oba dny kontrolovala v DE někde ve 3. desítce. Sud v neděli v áčkách šel hodně dobře, a to tak, že ho těsně před cílem skoro doběh Píchal o 4 míny. Ale i tak si Sud pohlídal 2. pozici.  Je vidět, že forma před juniorským MS v Harzu klukům sedmasedmdesátníkům graduje. Jenom Lochness juniorský píchnul. Asi má jiný radosti. Tady jsou fotky od nového pan Foťáka. Ještě ho neumíme moc ovládat, tak některý fotky maj trochu víc šumu.

4.6. Fotky z jarního býkování na Slovensku v dunách a na hradecké placce. Z Řiťky nic není, kdo by taky v takový díře fotil. Další fotky budou z áček v Kytlici už od našeho nového pana Foťáka.

24.4. V sobotu se konal Bručná Bike orienteering s indiciemi od otce Fura. Všichni účastníci se úspěšně popasovali s tratí a nakonec téměř všichni i s indíciemi. Tajenku tak uhádli s větším či menším nasměrováním všichni kromě Martina, kterej dostal 20' penalizaci za to, že asi při vlastivědě nedával pozor a nezná základní pranostiku o vylízajících hadech a štírech. Fotky i z vydařených nočních soutěží jsou tady, protokol ze závodu včetně řešení od otce Fura tady.

22.4. Konečně přidávám pár fotek z Antybálu a tady je luxusní video našich divoženek.

16.4. Po delší odmlce přidávám fotky - oddílové velikonoční soustředění v Novém Boru. Antybál bude následovat.

9.2. Došlo k přejmenování tohohle plátku. Mediální mrdky totiž nedaj pokoj a nerad bych, aby vypátrali moji pravou totožnost. Už se jim to skoro povedlo. Každopádně Buchtele prej sezonu na světovém poháru v USA zahájil úspěšně. No když myslí. Celé investigativní dílo je k dispozici tady od času 0:50.

8.2. Fotky z USA doplněny o výlet do San Francisca.

4.2. Fotky ze svěťáků v Lake Tahoe, tripů do Nevady a tréninků. Tož pěkné jezero tu mají. Včera jsme jeli smíšené sprintové štafety v Tahoe XC, 6 úseků, každej 3 (délka cca 2,7km na úsek). Jel jsem s Hankou. Chlapi rozjížděli, celkem se mi dařilo, první úsek v kontaktu s čelem, akorát jednou jsem si ťuknul jinou farstu. Na 2. úseku se Hance úplně nezadařilo, chytla snad víc jak 5 minut, takže čelo nám trochu cuklo. Aspoň jsem si mohl už podruhý na dvou úsecích namazat Grigorieva, kterej momentálně vede svěťák, ale to ježdění rovně lesem jen tak azimutem mu evidentně dělalo problémy. Ještě že mu to ta baba vždycky vytáhla. Druhou štafetu Škůdka-Helča jsme nakonec řízli, ale ukázalo se, že Škoďák nemá všechny terčíky. Takže disk a mytí nádobí. Já ale nic neříkám, to je totiž hned:). Nakonec z toho bylo 9. místo, což není žádný terno, rozhodně bylo na mnohem víc.
Dneska se jel závod světového rankingu, middle, opět na tratích Tahoe XC. Byl už to 6. závod v 6 dnech, ale dalo se. Ke konci už to teda úplně netáhlo, navíc moc nejely lyže. Zajeli jsme ale hodně slušně, Škůdka 5. a já 6., vteřinu za ním. Nějak se dneska klouček rozhejbal, asi chtěl odčinit ten včerejšek. Startovní pole bylo celkem prořídlý, asi jsou ostatní unavení ze svěťáků, ale i tak jsme si zařízli nějakýho toho seveřana. Zítra jedeme ještě WRE sprint, pak snad na chvíli do San Franciska a domů.
Po první sérii SP jsem na 17. fleku, což jsem asi nikdy nebyl. A nejspíš už ani nebudu, vzhledem k tomu, že bůhví, jestli mi na ME na Ukrajinu pustí z rachoty a na další SP už dovolená nebude na 100%. Každopádně red grupa na Ukrajině (TOP20 ve SP) by měla bejt ošetřená.

3.2. SP USA, sprint a middle
Včera byl na Divokém západě na pořadu sprint. Přes noc nahoře v prostoru závodu spadlo tak 10cm prašanu, což stačilo tak akorát na zakrytí ledu a zpomalení vepředu startujících. Dole (v 1900m) spadl tak 1cm sněhu, což nám dost zkomplikovalo dopravu a nabořilo časový harmonogram, protože nás nepustili na dálnici bez řetězů. Chtěl bych vidět, co dělaj, když přijde obávaná sněhová bouře, během kterých za noc prej běžně kydne metr sněhu.
Sprint se jel ve výšce 2250m. Na to je ideální příprava v kanclu v centru Prahy, tam toho kyslíku taky moc není a dobře to simuluje VHP (rozuměj vysokohorské prostředí). Pořadatelé si asi spočítali, že při 7 kontrolách a výměně mapy na divácké na stadionu nám zbývá dohromady jen 5 kontrol na 2 kola, a tak zrušili výměnu a přidali 2 kontroly. Takže trať 9k, 4,9km a 140m převýšení, 90% prostoru široké rolbové stopy. Závod probíhal tak, že na K1 jste jeli asi tak 2 minuty do krutýho kopce a dostali jste se do kyslíku, pak jste během minuty sletěli na nejnižší stopu, pak ale znova do kyslíku během stoupání až nahoru a pak ještě 2x nahoru a dolů - viz mapa včetně GPS postupů, já jsem GPS nedostal.
Vyhrál Švéd a zas ty samí Noráci. Z Čechů pěkně zajela Helča na 7. místě, já 18. Patnáctka byla jen pár vteřin, obzvlášť když jsem zjistili, že tam na 2 místech byla mezi plnýma fikačka, kterou jsem měl 3x jet radši, než to objíždět. A ono to dohromady dalo 3x10“… Aspoň už mi neporazil žádnej Litevec, Liberec a podobný. A nějakej ten seveřan, Rusák a Švýcar zůstali vzadu.
Dneska se jel middle a byl to úplně jinej závod. Jelo se to dole (ve 2000m) a nebyly ani moc kopce, takže se dýchalo naprosto luxusně. Bylo výrazně víc čárek, hodně technický závod, spousta postupů se jezdila úplně rovně (hlavně ty dolů), nebo se aspoň všude fikalo. Místama bych ocenil buzolu v ruce a azimut. Taky vyhráli letní lampioni, švédský reproši i v letním OB – Erik Rost a Tove Alexandersson. Té je mimochodem 19 let, loni vyhrála všechno co mohla na juniorském MS v LOB i OB, pak vyhrála MS v LOB (sprint), má medaili ze sprintu na MS v OB ve Francii a letos tady suverénně vyhrála všechny 3 závody. Ale na Ukrajině za měsíc prej asi pojede juniorské MS, asi aby holky měli šanci se jí ve svěťáku aspoň přiblížit.
Já jsem udělal jednu minelu přes minutu na K4, protože jsem fikal a dofikal jsem to jinam, než jsem myslel, že to profiknu. A pak jsem se vydal tím pádem jinudy, prostě paralelní chyba z fikání. Pak jsem ještě trochu našlapával fikačky pro ty rychlý kluky za mnou, aby věděli, kudy to mají fikat a zbytečně se nezdržovali. Pěknej závod, tentokrát 17. místo, zařízlí 2 mistři světa z Ruska, desítka na dostřel. Tentokrát jsem GPS dostal, ale když si ten závod pouštím, tak moje postupy se mi nějak nedaří zobrazit… By mě zajímalo, kde udělali soudruzi z US chybu - tady. Zítra jedem mix sprintové štafety, start v 18.00 SEČ, jedu s Hankou Hančíkovou. GPS tracking bude tady.

30.1. SP USA, Lake Tahoe, dějství I - long
Dneska jsme absolvovali první závod letošního SP. Ty americký buzoly to tu pořádaj jak západočeskej oblasťák, akorát s tím rozdílem, že to neumí, nemaj pořádnýho spíkra (teda vlastně žádnýho) a výsledky jsme neviděli ani na shromaždišti, ani nejsou na netu ještě 7 hodin po dojetí (a to měli bejt na netu online včetně GPS trackingu).
Ale ono jste zas o tolik nepřišli, vyhrál nějakej Rusák před dvěma norskýma klukama. Pohořeli švédský klucí, kteří přijeli teprve ve středu a nestihli se asi aklimatizovat. Ale švédský holky to evidentně stihly. Zato Norové a Švýcaři, co jsou tu už přes týden, se už asi s výškou srovnali. Dneska se to jelo celý kolem 2100m vysoko a nějak jsem měl problém to zezačátku v těch kopcích prodejchat. Když už jsem to rozdejchal, tak bylo druhý kolo, balík byl fuč a jak by řekl globus, pinožil jsem se tam zbytek trati sám. A to je při hromaďáku špatně. Nejenže mi sklepli Švýcaři a Škodovka z Liberce, ale ještě k tomu nějakej Litevec... Ale aspoň jsme zařízli Lamova, kterej tam jel asi na aklimatizační výlet. Holky jeli podobně jak my, akorát že u nich to je v první půlce druhé desítky.
Sníh tu skoro žádnej nemaj, letos je prý nejhorší zima, co pamatujou. Loni tu měli 6 metrů sněhu, letos tak půl metru, na jižních svazích to máme opepřený šutrama, větvema a kořenama. K tomu azuro a na slunci na tričko, ideální dovolená na sněhu. V 8 ráno (to jsme startovali) je to zmrzlý a tvrdý jak beton, takže sjezdy v čárkách jsou dost brutální a skoro všechno se jezdí rovně.
Zítra jedem v rámci tréninku místní oblasťák - mistrovství USA na middlu, ve středu je další závod SP - sprint. A máme se na co těšit. 90% širokých rolbových stop, 7 kontrol na 4,7km a k tomu výměna mapy na stadionu. Ať počítám jak počítám, tak mi to vychází na 2 okruhy po 2 a 3 kontrolách, k tomu divácká a sběrka. Tak to bude asi pěknej kyslíkáč v tý výšce. Prej už bude i GPS tracking, ale pochybuju, že po vystoupení na longu dostanu důvěru pořadatelů v podobě GPS krabičky na záda. Start je ve středu v 18:00 vašeho času.
Online výsledky jsou tady. A na facebooku jsou i nějaký fotky, doporučuju ty od Markku Vaukhonena z modelu. Web závodu, kde bude zítra snad GPS tracking.

8.1.2012 Fotky z prosněženého víkendu na Šumavě - 15km Šumavou, přebor kraje. Výsledky budou.