Plánovanou šumavskou víkendovku na kolech jsme kvůli nevábný předpovědi pružně přehodnotili. Svátek práce oslavujeme brigádou na chatě. Stíháme ale taky zamávat americkým veteránům při oslavách 70 let konce druhý války. Tak 10 let jsem na Slavnostech svobody nebyl, ale to neznamená, že by mě to letos nebavilo jako za mlada, kdy jsem to žral fest. Takže to Vendy měla i s odborným výkladem. A podle mě jí to dost bavilo:-). Pár fotek z rekonstrukce příjezdu 16. obrněné divize na náměstí je tady.

V sobotu ráno balíme a vyrážíme za Čoudama na Červenou. Je celkem hnusně, tak po cestě operativně plánujeme výběh a auto necháváme na Zhůří. Běžíme dolů na Turnerovu chatu, podél Vydry na Antýgl, pak nahoru na Výhledy a Horskou Kvildu. Vendy se pak bažinama vrací pro auto na Zhůří, místo aby šla po zelené. Proti gustu žádný dišputát. Já si užívám běh samotama, o kterejch jsem si nedávno četl v kronice Horské Kvildy ‘Tam na Šumavě‘. A přemejšlím, jak se jim tam tenkrát asi žilo a jak by ta Šumava dneska vypadala, kdyby ty obce nezanikly. Asi by to nebylo ono. Pokračuju na Zlatou Studnu, přes Matesa na Popelnou horu a kolem Nicova na Červenou. Fotím a kochám se. Tady je trasa. Odpoledne nás bolí nožičky, tak s Tobíkem šlapem na šneky kolem chalupy.

V neděli jdu na výběh sám, obíhám samoty kolem Červené a pak si vybíhám po Zlaté stezce od Losenice z 600m do 1200m na Huťskou horu. Nebylo to tenkrát ve středověku asi snadný tuhle cestu absolvovat s povozem a ještě k tomu v zimě. Cestou se stavím u pomníčku letecké havárie z 24. prosince 1937 v severním svahu Huťské hory. Jak to tenkrát s tím letem bylo se dovíte z videa z cyklu Ztracená Šumava. No a pak už zpět přes Jedlovou a Popelnou za vejletníkama, který dobíhám u ruin mlýna Buzošná kousek před Červenou. Trasa neděle.

Cestou domů se ještě u Kotouně stavíme natočit kloubovku, kterou doporučoval i sušický léčitel farář Ferda. Ten s ní léčil i obtíže Vlastíka Zwiefelhofera, jak jsem se nedávno dočetl v Legendě českého běhu. Prej je trochu radiaoaktivní a musím říct, že tam fakt dobře klouže.

Mrkněte na fotky ze Šumavy. Je to tam krásný.
(foceno na mobil, takže horší kvalita, ale o to víc ‘vylepšovacích’ efektů)

Čekáme na sníh. Zima na sebe letos nechává opět čekat. Už nám to věčné šero pod poklicí mraků leze na palici. Když o tom tak přemýšlím, tak v Plzni jsem viděl slunce naposled tak před třemi týdny. Paradoxně jsem musel zaletět do Bruselu, abych ho viděl – a lítat za sluncem do Belgie, to není zrovna normální.

Lyžovat se sice pořád nedá, ale i tak na konci listopadu vyrážíme na víkendovku na Šumavu. Kamery slibují hřebeny nad mraky a penzion Arnika na Modravě ubytování za 150,-. A jsme sami na baráku. Luxus!

V sobotu parkujeme v Prášilech a běžíme na Poledník. V 1100m mlha končí, teplota prudce stoupá a najednou azuro. Na Poledníku se divím, kam zmizel ten les, co tu před pár lety byl. Že by Kiril? Nebo kůrovec? Vendy z Poledníku běží zpět pro auto, já pokračuju nad tím mlíkem pode mnou na Oblík, Javoří pilu, Tříjezerní slať a Modravu, která je akorát na hranici mraku. Trasa.

Večer při měsíci dávám výklus na Rybárnu, 20′ gumy a pak pivo a výpečky v novém pivovaru na Modravě. Fakt dobrý. Ráno při rozcvičce stíhám východ slunce a fotím tu parádu. Dopoledne sázíme další fázi, tenktokrát na bruslích/kolcích. Na Rybárnu a Tříjezerní slať je nádhernej asfalt, pak na Javoří pilu je to trochu boj, ale nahoru na Oblík je to zas dobré. Sjezd dolů je kvalitní! A hlavně mraky jsou zas pod náma. Trasa.

Odpoledne ještě stíháme pěší výlet na Modravskou horu a Cikánskou slať, sedáme do auta a hned 50m za cedulí Modrava se noříme do mraku. Jsem zvědav, kdy se tahle deka zvedne…

Bylo tam hezky. Podívejte se na fotky.

S podzimem přichází příprava na zimu. Po dlouhé době jsme o víkendu občas doma a nejezdíme jen po závodech. Samozřejmě kromě plzeňských krosů, bez těch by to nebyl ten správnej podzim!

O svátečním prodlouženém víkendu na konci října vyrážíme na soustředění s lyžařema z USK Plzeň pod šumavský Javorník, do Lhoty pod Rohanovem. Pěknej kraj. A hlavně nad inverzí. Je to soustředění, takže se nešetříme. V sobotu dopoledne oprašuju kolce a dáváme dopolední fázi po cyklotrase u Klatov. Odpoledne jedeme na zamykání hradu Velhartice. Spousta atrakcí, řemesel, ukázek, guláš, pivo, trdelník a na závěr ohňostroj. A ještě k tomu hezkej 6km kros o hradní klíč (záznam), kterej se startuje přímo z hradu pod taktovkou (taky běžícího) kastelána. Jdu si sám hned od startu a vyhrávám (výsledky) hlavní závod. Vendy je nejrychlejší žena na mužské 6km trati. Dostáváme kytky, dorty, flašku a taky zápis od kroniky. Jen ten vyhlídkový let jsem nevyhrál. Děcka mě znemožnily ve vrhu kostkama. Super odpoledne, příští rok přijedeme zase!

Následuje přesun na VT v Rohanově, který pro USK zorganizoval Globus. Jen tam z toho našeho slavnýho oddílu skoro nikdo nepřijel. Dáváme 20km lauf se Stenem a Globusem po hřebenech, výlet na Javorník s PéZetkama, kolce z Kvildy na Bučinu a výlet na Kašperk. Prostě pohoda nad inverzí, která zadeklovala zbytek republiky.

Fotky z Šumavy

Střih. Další svátek, tentokrát 17. listopad a VT babička v Roudnici u Hradce. Řízky. Bramborový salát. Řízky. Koláče. Řízky. Buchty. Řízky. Salát. Prostě stravování, jak to umí jen babičky. Je potřeba to proložit nějakým pohybem, takže opět kolce (jsem se do toho letos nějak obul!), běh, kolce, veslařskej trenažer. A protože se už pár let stydím, že jsem nebyl na Sněžce, tak tam vyrážíme, počací nepočasí. V Peci leje, při výstupu leje, mlha přede mnou, mlha za mnou, nahoře fouká 75km/h a jsou tam 2 stupně. Poštovnu ani nic jinýho nevidíme, protože viditelnost je 10m a navíc nám je krutá kosa. Paráda. Ale BYL jsem tam. Ani tohle počasí neodrazuje turisty v obuvi jak na taneční zábavu. Hlava mi nebere, jak tam promoklí na kost jezdí po mokrých kamenech. Jsou to drsoni. Lilo cestou tam i zpět, takže z původně plánovanýho dvoudenního pochodu přes Krkonoše děláme rychlej 15km výšvih na Sněžku a zpět. A jedem se ohřát k babí!

Mlžné fotky ze Sněžky

FOTKY z Hvozdu

2.11. V posváteční sobotu jsme se vydali ze zasmogované Plzně na prosluněnou Šumavu. Aby měl výlet náboj a správnou atmošku, jeli jsme vlakem. A náboj to teda mělo, hlavně tou nelidskou ranní hodinou a nádražím Plzeň zastávka a la Alois Nebel. Pak ale šlofík ve vlaku, výsadek na Hojsovce a hurá nad inverzi na prosluněné podzimní šumavské kopce. Vyrazili jsme sKočíkama v zádech po žluté na Stateček, pak na Ostrý a dál po hřebeni Královského hvozdu. Chvíli jsme lezli, protože jsme důsledně drželi hranici a netušili, že kousek pod náma je vydupaná cesta. Naivně jsme si mysleli, že když tam není značka, že tam nebude cesta. Všude parádní výhledy (Kyrril tomu hřebenu celkem prospěl), oběd na Kokrháči, pak Svaroh, Juránkova chata a šup do rezervace na Jezerní horu. Na to, že se tam nesmí, tam byl celkem provoz. A na vrcholu Jezerní hory jsme se srazili s Kurcíkem s rodinou. Pak se vloudila chybička, trefil jsem špatnej hřeben, takže místo na Rozvodí jsme sešli do sedla na druhé straně Čertova jezera. Takže jsme to napřímili kolmo dolů jezerní stěnou a zavřenou Lávkovou cestu si dali v opačném směru směrem na Rozvodí. Tetřevy hlušce jsme asi chudáky všechny vyplašili, žádnýho jsme nepotkali. Pak už jen romantická sváča na jezeře, dolů na Špičák, luxusní pardál na Blažence a na železnici domů. Dráhy nezklamaly, u Chlumčan zajel mašinfíra asi na vlečku vyzvednout dlaždice do keramičky a nejspíš ho zastavily vrata, takže jsme tam museli hodit zpátečku, kilák si couvnout, přehodit to na správnou kolej a potřetí projet ten samej přejezd. Ty asi čuměly ty auta. Dráhy taky mají skvělej eshop, kde se dají koupit lupeny kartou a navíc vám dají 3% slevu, doporučuju. Jenže z toho nevyleze lupen, ale jen poukázka s kódem a lupen je třeba vyzvednout na nádraží. Jenže Plzeň zastávka před 7 noční fakt nepremává a Špičák po 16. hodině taky ne. Takže všichni 4 průvodčí (ne nepřestupovali jsme, jen oni se v Klatovech střídali) si lupen odnesli, 10 minut předstírali, že kód ověřují a pak s kamenným facem přišli s tím, že to je OK. Ani jeden to podle mě na tom svým udělátku neměl nárok ověřit.

Ke Královskému hvozdu mám jeden stručnej postřeh – ochranáři jsou hovada zelený. Nejen, že to tam je fakt hezký a nesmí se tam, ale navíc se nedá ze Svarohu projít nikam na naší stranu. Přitom by se nabízel krásnej přechod z Kleiner a Grosser Arber přes Brennes na Šajby, Svaroh a pak buď po hřebeni na Ostrý, nebo dolů na Bílou strž, nebo na druhou stranu přes Jezerní horu na Špičácké sedlo apod. Škoda slov. Přitom na německý straně Královskýho hvozdu, kde je taky NP a CHKO, jsou všude turistický cesty a v království českém nikde nic. Lávková cesta je kapitola sama pro sebe. Krásná cesta v jezerní stěně z 19. století, kde byla turistická trasa i za 1. republiky a za komouše ji udržovali a využívali pohraničníci (jsou tam na stromech ještě zbytky vedení), je od začátku 90. let zavřená kvůli tetřevovi  hlušcovi! Když ten pták potřebuje pro život takovej klid, tak proč chodí na sváču na Horskou Kvildu? Aby na Lávkovou cestu nikdo nelez, tak začátkem 90. let někdo (kdo asi?!) podřezal všechny lávky. I teď, skoro po 20 letech, tam pořád leží a nejsou ani shnilý. Železná Ruda vloni dokonce dostala dotaci na opravu téhle cesty, ale bohužel, tetřev rulez. Sdružení Otevřená Šumava se správou NP bojuje o (aspoň částečné) zpřístupnění těchhle cest, ale nezmůže toho o moc víc, než psát dopisy na NP, politikům, do respektu apod. nebo vylepovat letáčky třeba na bývalé Juránkovu chatě. Smrt zelenejm extrémistům! To jsem se tak rozvášnil, že jsem skoro zapomněl na fotky z výletu a taky trasu vyexportovanou z digitální vychny.