Po roce jsme si zopákli rodinnou dovolenou v osvědčeném běžkařském šigebítu Seefeld – Leutasch. Letos nám to v polovině týdně opepřila nadílka metru prašanu. Konečně pořádná zima! Náš apartmám pro 6 obsazený 11 kousky se osvědčil jako školka. Děti si to užili, fotříci si pořádně zalyžovali a mámy si odpočali. Aspoň to tvrdily.
Tak příští rok zase! Podívejte se na fotky.
Fotky z tradičního štědrodenního běhu.
Cože, to už jsou Vánoce. No jo. Nějak to letí. V září jsme totiž byli na dovolený v Itálii.
Začalo to Dolomiti di Brentra Trailem (strava). 46km, 3000m kopců, 6 hodin práce a zahnaný křeče. Zima, mlha, sníh i slunce. Paráda. 14. místo. To abych se vyřádil a zbytek dovolený neotravoval.
Pokračovalo to rodinnou siestou na Gardě opepřenou vzdušnýma feratama. Třeba Rino Pisetta a Monte Albano. Nevím, jaký mají písmeno, ale Sten říkal, že dobrý. Ale že už to není, co to bejvalo.
Pak týden v Livignu s vejletem do Švajcu. Víťu zastihla zima a sníh, měl jen letní bundu. Asi to v září nečekal. Tak si pořídil pořádnou naducanou.
Následovala italská svatba kamarádů, italských orienťáků, v Erbě u Lago di Como. Nebylo to zas tak divoký, jak by jeden od italský svatby čekal.
No a cestou domů už jen zastávka na oběd v Mořici a uvařit večeři Karýkům v Serfaus.
Fotky:
Garda
Livigno
Svatba Giaime a Fede
Tenhle článek na sebe nechal dlouho čekat. Ale dokopal jsem se. A s přicházející zimou není zas tak off-topic. Je trochu delší, ale ten zážitek prostě stojí za delší vyprávění.
Když někdy v devadesátým šestým dotáhl Wavok samolepky ze 72. ročníku Vasáku, polepili jsme si s nima rakev na lyže. V tý době jsem neměl moc ánung, co ty nápisy Salen-Mora 90km, co vozíme na střeše auta, znamenaj. Jen jsem věděl, že to je TEN lyžařskej závod, kam se snad jednou taky podívám. Uběhlo dvacet let a mám to za sebou!
Vasák není akce, na kterou se rozhodeš jet měsíc předem. Takže před rokem při jedný březnový neděli v 9 ráno sedím u compu a snažím se přihlásit asi 6 lidí. Stíhámt tři, zbytek na reserve list. Byl jsem moc pomalej, za 3 minuty je po všem – kapacita (16 000 lidí) je plná. Ubytování sháníme někdy v dubnu. To už je pozdě. Všechno stojí nehorázný prachy, ale nakonec jsem úspěšnej přes AirBnB. Za pěknou raketu máme pěknej srub uprostřed švédský divočiny, kam se vleze až 13 lidí. Jede nás nakonec sedm. Takže můžem vzít nějaký masérky. Bohužel žádná nechce. Ani řidič Danda nakonec ne, i když po pěti pivech v Kardíku si byl stoprocentně jistej, že jede. Žena ho pak doma asi znejistěla.
Přes léto chceme oprášit kolce. Dokonce si je i půjčím. Od Marti. To je ta Dandovo žena. Ale poprvý se na ně postavím koncem října. Zima v Krušných a na Šumavě na sebe sice nechá trochu čekat, ale nakonec se pochlapí. V lednu lyžujem přes tejden i v Plzni. Před zimou bych asi nečekal, že nejdelší trénink za celej rok absolvuju na lyžích z baráku a dojedu po Radbuze skoro až do Dobřan. Kdybych si vzal prachy nebo aspoň traťovku, tak jsem si to pivo v Modrý hvězdě dal.
V únoru absolvujeme Jizerku, abysme si vyjeli vlnu na Vasák. Mě s Vodrem to hodí druhou vlnu, pvní mi utekla o necelou minutu. Škoda toho špuntu na startu, přišli jsme pozdě. Tošovi s Karýkem to dá na třetí vlnu.
V úterý posledního února po obědě vyrážíme s Vodrem, Tošikem a Karýkem směr sever. Ve Varech naberem Slovaňáky Jarošíky a v Sokolově pak ještě Milana Pavelku. Dobří členi. Tošík jede jak dráha, dokonce jeho jízdu po pár týdnech německý četníci ocenili dopisem s pokutou. Do pronajatého srubu nedaleko Salenu přijíždíme ve 
středu ráno. Tři dny lehce polyžujeme, projedeme si několik úseků Vasáku včetně startovací rovinky o šírce nějakých sta lojp. V sobotu už jen testujem lyže na skluz a večer dáváme prach, který pro nás vytestovali spřátelení servisáci Bauerova týmu Pioneer Invesment.
Bydlíme asi 25km od startu, takže si dovolujeme luxus odjíždět až někdy v půl 6 ráno. Jarošík nemá čip, trocha stresu, ale nakonec ho našel někde pod postelí. No ještě že si vzpomněl. V Salenu už je neskutečnej šrumec, běžíme dát lyže přes obrovská parkoviště do našich vln. Ty se otvírají v 6:00. My tam jsme tak 6:10 a už jsme na konci druhé vlny. Takže extravlna, nějakých 500 lidí v první vlně a dalších tak 700 v druhé před náma. Ne zrovna ideální pozice, ale tohle asi nerozhodne. Jdem zpět do auta, ještě do sebe něco nacpem, dámě věci do kamionů a zpátky k lyžím. Na zažehlenou grundvalu dáváme modrej extra s VR40. Je asi -6, zataženo a v Moře hlásí -5. Ideální stabilní podmínka. Taky že jo, máza nám vydrží celej závod.
Dáváme rozcvičku podle rozehřívaček na lešení a jde se na věc. První kilák je slalom kupředu v davu lidí, lyží a holí, hlavně nic nezlomit! Maso ale přijde s přejezdem silnice a názejdem do sjezdovky. Tady se padá, šlape po lyžích a holích, přelejvá se to, občas se jde, občas stojí. Až v druhé půlce kopce se to trochu rozjede. Nahoře na kopci, cca na 4. km, se teprve začne závodit. Tady už dostáváme nějakých 5′. Ale aspoň se člověk nezahltil. Odhaduju, že už jsme předjeli tak 500 lidí. S Vodrem jsme plánovali jet spolu, ale v davu na začátku se ztrácíme. Někde na 6. km se Vodr vyloupne zezadu, prej tak sem tu, jedem. Tak jsme jeli. Předjíždíme jednoho za druhým, zalepujem díry mezi skupinama. Akorát ty joudové dělaj pořád další. S Vodrem se navzájem pouštíme do stopy, občas pokecáme. Je to pořád placka, ale polootevřený terén a fouká. Po dalších 10-15 kilákách snažení o dojíždění to vyhodnocujem, že to je marnej boj a poslušně za zařazujem. V kopcích pak předjíždíme soupažící borce po desítkách. Stoupá nám to a ve sjezdech nám to jede minimálně stejně jak těm na hladkejch. Zřejmě slušnej servis.
Okolo trati je mraky lidí, co piknikujou a přijíždí na skůtrech. Mezi Risbergem (35. km) a Evertsbergem (47. km) je to nejhezčí, tam to máme najetý. Pořád předjíždíme. Pak to klesá, na Oxbergu (na 62. km) jsme už s Vodrem někde kolem 380. místa. Lehce začíná krize. Okolo nás všichni soupaží, stříďák jede tak 10% lidí. Ale nám to jede stejně a navíc to pořád do kopce drží. Luxus.
Za Oxbergem párkrát zasoupažím a dostanu křeč do břišních svalů. Zamávám skupině s Vodrem a od tohohle okamžiku přestávám závodit. Už je to jen boj o to dostat se do cíle. Co chvíli protahuju břicho, soupaž jedu bez předklonu jen rukama, předjíždí mi vlaky s desítkama lidí. Ale já už si jedu svůj závod sám se sebou. Posledních 10km moc nevím, jen si pamatuju, že jedu stříďák už i po rovině. A v duchu děkuju Vodrovi s Tošíkem, že nám důrazně vymluvili nápady jet to soupaž. Do cíle davalím na 424. místě za 4:48:12. Vodr dojíždí 4′ přede mnou na 361. místě. Karýk je 1034. za 5:12 a Tošik 1742. za 5:33.
John Kristian Dahl vyhrál v hromadným finiši za 3:57.
V cíli jsem úplně vypařenej, šťastnej a naměkko. Mám splněno. Pod 5 hodin jsem to nečekal. Mám medaili, kterou dostávaj jen ti, co dojedou se ztrátou do 50% času vítěze. Tu si asi jako jednu z mála medailí schovám. Tohle si fakt každej lyžař musí zažít.
Asi se sem ještě nekdy podívám. Snad. Třeba s Víťanem, jestli ho úzký prkýnka budou taky bavit.
Lyže mi berou do úschovny, podle čísla odlifrujou do busu. Ten mi vysype u školy, kde už mají seřazeno tisíce tašek ze startu a už mi nesou tu mojí. Pak po šipkách se dokulím do sprch a na jídlo. Počkáme na Varáky, kouknem po centru a na noc sedáme do auta. Druhej den odpoledne jsme doma.
Alena si přijela do Čech odpočnout od řeckejch pláží. A pozvala nás na chatu na Špičák. Tak jsme neváhali. Víťan s Robinem se ráchali v lavoru, matky sbíraly houby a ostružiny, Tesina štěkala na motorkáře, Valy slavil výročí a já tam jel na kole a běhal po kopcích. V neděli jsem se konečně podíval Dámskou cestou na Svaroh (i když jen její druhou půlkou) a na vyhlídku nad Černým jezerem. A pak přes Brčálník a Pancíř zpátky. Trochu kopec, ale na Dolomiti di Brenta Trailu za týden bude hůř…. Tady jsou fotky.
… dyť už mu je rok! A běhá o 106!
Když Václavka začal plánovat přeběh Šumavy, říkal jsem si paráda, konečně se podívám do oblastí slatí kolem Roklanské hájenky a na hraniční hřeben mezi Černou horou a Poledníkem. A jak řekli, tak udělali. Start v pátek v 17h na Kvildě, konec v neděli v 17h na Špičáku. Celkem přes 90km a nějakých 3500m převýšení, pěkně terénem mimo turistický cesty po svých.
V pátek 15km se rozklusáváme po pás v borůvkách a bažinkama na hraničním hřebeni Malé a Velké Mokrůvky cupitáme na Luzný. Borůvky se daj sbírat za běhu, jak jsou vysoký a velký, výhledy jsou daleký, boty mokrý, občas jdem naprudko lesem, všichni si to užívaj, nikdo ani neremcá, teda kromě kverulanta pana H., ale to už je takovej folklor, bez kterýho by to nebylo ono. Bavorská večeře a basa piv na chatě na Luzném byla výživná. V noci to Pery zkouší n
a Hrachyho, ale ten místo toho, aby si to tiše užil, nás všechny vzbudí vzrušeným křikem. Salám k snídani podržel (rozuměj vracel se) prvních pár hodin běhu v sobotu. Karýka teda moc ne.
V sobotu pokračujeme holým hraničním hřebenem směr Roklan, ale před ním to stáčíme do vnitrozemí na Roklanskou hájenku, Medvědí horu a Rokyteckou slať. Přes Německo a rašelinovou lázeň v Latchensee pokračujem na Poledník a po hřebeni sbíháme do Prášil. Sobota něco přes 30km, ale po cestách to moc nebylo. Kverulant se v jednu chvíli dokonce zapomíná kontrolovat a uklouzne mu něco ve smyslu, že to je nádhera. Ale hned si ten úlet naštěstí uvědomí. V Prášilech se navlíknem do společenskech elasťáků a zkoušíme obě hospody, výčep na chatě KČT, i zmražené pečivo
z místní sámošky. Na neděli bude třeba kvalitní základ.
Neděli zahajujem přes Gsenget stoupáním na Falkenstein. Karýk je co chvíli v křoví a je jasné, že po Falkensteinu to balí směr Ruda. My padáme 700m dolů přes Zwieselwaldhaus k Řezné a pak na 8km stoupáme 800m na Javor. Pak už jen Brennes, Šajby, přehoupnout ten brdek Svaroh, na Jezerní horu a Rozvodí. Kluci už jsou tam nějaký trudnomyslný, takže je jim potřeba zavelet a jde se ještě na bývalou lávkovou cestu ve stěně Čertovo jezera. Jedna chybějící lávka a několikamterová skalka bez lana hrozí vzpourou, ale nakonec to oblezem vrchem. Pak už jen seběh k jezeru, pivo na Blažence a zamořit 
jedno kupé v expresu do Plzně! Neděle hodila 46km a 2000m kopců.
Výborná akce, příští rok organizujou krušnohorci PřeKruš!
Podívejte se na fotky a pořádnej článek si přečtěte u Peryho!
Takhle nějak vypadalo naše rozhodování v polovině července. Navštívít kamaráda ve Švédsku? Nebo na týden někam do Alp? Nebo za kamarádama do Finska? Nakonec vyhrálo Lahti, v létě ve Finsku jsme ještě nebyli. Ale to váhání nás stálo přímej let, takže Víťan nejenže stihl před prvníma narozkama let, ale rovnou čtyři. A k tomu ještě pár cest vlakem a busem. Ale zvládl to s přehledem.
Lidí ve Finsku moc není, o to víc tam je dětských hřišť a lesů. Evička s Víťanem si je užívali. V lese mraky borůvek a hub. Víťan s Evičkou si je patlali všude. A taky orienťáckých tréninků. Ty jsme si zas užívali my. Včetně dvou oficiálních tréninků na Jukolu 2018, která bude v Lahti. Tam totiž pojedem! Snad sežene 10 kosů a 5 kosic, aby bylo do štafet.
Mrkněte na fotky
… a má recht, jak taky jinak. Prodloužený víkend v Ádru a teplických skalách byl znamenitej: Důšovic svatba, skalní města cestou necestou, strže s nadšeným Víťanem na zádech, Supí skály, Čapí rozhledna, Kraví hora, no samý zvířátko! A na závěr jsme zvládli i ten profláklej turistickej okruh skalním městem Adršpach. Je fakt dobrej, tak pěkně graduje. Asi proto jsme ho šli v prostisměru. Zkušeně jsme si ale počkali na pondělí, až odjedou ty víkendový zástupy pšonků a dederonů. A navíc zadara, no nekup to!