24.12. Fotodokundamentace z dnešního Lobezského botokrosu. Účast byla hojná, i když trať byla letos obzvláště šmiklavá a náročná. Výsledky jsou tady.

18.11. Po sobotním kulturním vyžití v divadle Pod Palmovkou jsme v neděli vyrazili na Velkou kunratickou. Počasí bylo neuvěřitelný, podmínky téměř ideální, až na to horko. Holky šly 1,3km, my s Čoudama a dalšíma 2 tisíci nadšenců hlavní trať 3,1km přes 3 kopce. Čas 12:47 nebyl na poprvé špatnej, 17. flek absolutně. Tady jsou výsledky a gps záznam.

7.11. Dnes proběhl na šmiklavé trati kosí kros 3x Hradišťskou strání. Běželo se mi výrazně líp než včera, tady je záznam a výsledky (fotky u Kočíka). A včera jsme s lyžařema pořádali tradiční Běh Českým údolím. Tady je záznam a výsledky.

11.10. Roudenský běh a Běh kolem Ostende - GPS reporty z tréninkáče a fotky u Kočky - Roudná aOstende.

7.10. Asi před měsícem jsem se nechal přesvědčit Kozim, abych s ním tuhle sobotu jel na Bobr Cup. To jsem ještě netušil, že to je až na Balkáně a že aby pořadatelé dostáli názvu MČR  extrémních štafet, když tam není žádnej kopec, tak nás párkrát protáhnou přes řeku, a ne nějakej potok, ale rovnou Moravu. V předvečer jsme dorazili do Šukperku a šli poladit formu ryzím pivem z hor (pro neznalé Holba) a probrat strategii. Vypadalo to, že brody kvůli rozvodněné Moravě zruší.

Ráno po příjezdu na místo to pořadatelé pořád ještě tvrdili. Pak ale někteří ambiciózní závodnící začali vehementně protestovat, že ten závod bez těch brodů bude o ničem. Podle mě to museli bejt kajakáři a bikeři. Anebo jsou ty atleti úplně vylízaný. Každopádně orgazmátory napadl geniální tah, že si vezmeme vesty od svých kajakářů a na prvním kiláku si dvakrát přeplavem Moravu – tam a o kousek dál hned zpátky a pak vesty zahodíme. Jako správnej lampion jsem si říkal, že mi nějaká koupel nemůže rozházet. Vzhledem k tomu, že to natáčela ČT i z vrtulníku, neponechal jsem nic náhodě a těsně před startem se postavil do první brázdy mezi horký favority závodu. Za náma bylo zbejvajících 250 magorů nažhavených na 5stupňovu lázeň v 10stupňovém vedru. Čáru přes rozpočet mi udělal ten nahatej šulín jenom s pásem od sporttesteru vedle mě, kterej s výstřelem roztáhl ruce a odrazil se od nás stojících vedle něj. Takže jsem bohužel přišel o chvíli slávy před kamerama ČT. Nicméně po 400m přišel první brod, kterej ale nebyl za současnýho stavu vody brod, ale regulérní plavání. Po počátečním šoku, když jsem zmizel pod vodou i s hlavou, jsem zúročil léta tvrdý dřiny v bazénech, odrazil kopání, mlácení a topení od ostatních a z vody vylézal asi na 3. místě. Další brod přišel vzápětí, tam jsem podruhé do téže řeky vstoupil netakticky moc nízko po proudu, takže mi to odneslo moc dolů, ale i tak jsem špici kontroloval. Pak přišel nudnej 17kilometrovej běh totální plackou lužního lesa (gps záznam). Jediný, co stojí za zmínku, je, že jsem z tý vody byl úplně vykoslej a první dva kiláky jsem ty ztuhlý nohy nějak nemohl rozběhnout. A ty mokrý hadry velice příjemně chladily mé tuhé tělo. Aspoň jsem si prohlídl všechny ty rychlý bejky, který asi neumí plavat a postupně mě předbíhali. Tak po 10km se dostavily nějaké zažívací problémy, že by ryzí pivo z hor nebo ty sračky, co mi dal Kozi před startem a co mi měly naspeedovat? Říkám si, tomu poručíš. Pět kilometrů jsem tomu poroučel, až jsem se odporoučel ke kraji cesty. Ty hoši, co kolem mně probíhali, moc nechápali. To asi na dráze nebo při triatlonech jen tak nezažijou. Ztratil jsem nějakej ten flek, ale pak jsem běžel jako laň. Před cílem jsem ještě nehorázně ofinišoval jednoho totálně ruplýho šmudlu a s časem 65′ a ztrátou přes 7′ předával na 23. místě.
Kozi za to vzal, hned na začátku prej hodil pěknou krysu, ale předjel asi 10 lidí. Sice nebyl moc spokojenej, páč dostal na 66′ asi 9′, ale myslím, že to sázel slušně. Škoda, že to neměli delší, na 23km se asi moc nerozjel, ono jak to nemá 24 hodin, tak je to o ničem. Kajakář ztratil nějaké místo, takže nakonec z toho bylo napoprvé slušný 13. místo (z 249). Desítka tam ale mohla padnout. Lenča a Efka nakonec sehnaly na poslední chvíli loď pro svojí kajakářku a vybojovaly krásný 4. místo v babách. Tady jsou výsledky.
Pak jsem sedli do auta a jeli do Letkova na O-duatlon afterparty a Fajtlíků  rodinný oslavy oslavy padesátin a vdavků. Když jsem vylezl z auta, tak jsem ale zjistil, že mi koleno bolí takovým stylem, že se na něj nemůžu skoro postavit. Že by následky tý lázně? Musel jsem teda vyměkle vypustit nedělní kros na Kozlu a šoupnout tam nějaký analgetika. A v neděli bylo koleno překvapivě celkem v cajku. Každopádně, Bobr Cup dobrej zážitek, výborná atmosféra, spousta diváků, Litovel, guláš, klobása a sluníčko… Tady je pár fotek. PS: Jestli se někomu zdá, že to video nahoře mu text neobtéká a vypadá to divně, tak ať začne používat nějakej normální prohlížeč a ne tu parodii Internet Explorer.

24.8. Přidal jsem postupy z BA - so a ne.

17.8. Konečně jsem se dostal k tomu probrat se fotkama za poslední měsíc. Nějak není čas, když člověk dře. A hlavně jsem neměl v bytě v Praze net a v práci mám blokovaný ftp. To jsou podmínky. Teď už to mám ale ošetřený. Takže tady jsou fotky z Bike Adventure 2010 z Těnovic u Spáleného Poříčí, z dalšíhocyklovinařského víkendu na jižní Moravě (foto Petr) a pár sebraných fotek z letošních MTBO závodů.

18.7. Na webu jsou fotky z rumunského Fagaraše. Vyrazili jsme vlakem z Prahy do Budapešti. V našem vagónu nešla klimatizace a bylo tam jak v pralese, tak jsme se někde u Bratislavy přesunuli do vagónu, kde šla. Po pár pivech, vínech a rumech Tesák začal nádherně zpívat a tančit. A že to nebyly zrovna písně o lásce, to je si každýmu jasný. Takový Krušnohorec ani nezná. Během hodiny jsme byli ve vagónu sami a ostatní se s nějakýma průpovídkama  přesunuli do toho neklimatizovanýho dobytčáku. V Budapešti jsme přestoupili do lehátkového vlaku a doplnili střelivo ve stánku. Tesák už o tom ani neví. Zásoby jsme ale podcenili, takže jsme se museli přesunout do jídeláku a tam jsme s Ondrou a nějakou Němkou přečkali skoro celou noc. Lehátka jsme skoro nevyužili, nevím, na co jsme je platili. V Rumunsku jsme vystoupili v Devě, jeli busem do Sibiu, Emilsi po cestě odplivnul, jelikož mu neudělaly dobře rumunské silnice v kombinaci se stylem jízdy řidiče a včerejším večírkem.

Další den jsme prošli středověké saské město Sibiu, centrum Sedmihradska, a odpoledne se hodně krutým osobákem přesunuli do vesnice Turnu Rosu na úpatí Fagaraše. Když jsme setřásli žebrající dotírající cikánské děti, vyrazili jsme do hor a první noc bivakovali někde kolem 1000m. Cestou nahoru nás akorát vystrašil nějaký Čech na krosce, že tam jsou medvědi, ale bačové, co na nás přišli ke stanu profesionálně čumět, říkali, že ursu (medvědi) ne-e.

Další dva dny jsme pokračovali po hřebeni na východ, celou dobu ve výšce 2100-2400m. Na konci třetího dne jsme lezli dolů exponovanej hřebínek pod vrcholem Serbota, kterej nebyl s 25kg krosnama na zádech úplně zadarmo:). Další den ráno jsme zdolali 2. nejvyšší horu Rumunska i Fagaraše Negoiu 2535m. Odpoledne nás na hřebeni zastihla ale tak brutální průtrž, že jsme byli totálně promoklí a vyměkle jsme seběhli dolů do 2100m k jezeru Lac Balea a nanominovali se tam do jedné z chat na přespání a usušení. Nakonec jsme tam zůstali dva dny, protože se počasí nelepšilo. Další den jsme utvořili vrcholovou skupinu a poklusem se vydali na nejvyšší horu Moldoveanu (o 8m vyšší než Negoiu), ale bylo to moc daleko a hlavně bylo nechutný počasí – mraky, mrholení, vítr. Takže jsme nebláznili, zkušeně pokus o dobytí Moldoveanu vzdali a vrátili se do základního tábora.

Vyhodnotili jsme to, že vzhledem k počasí to nemá cenu zůstávat v horách a další den nás paní domácí hodila autem dolů do města Fagaraš. Odtud následoval dvouhodinový rallye přesun místním linkovým mikrobusem do Sighisoary, po neuvěřitelných silnicích a s řidičem, kterej byl očividně v dobrým rozmaru a chtěl nám asi předvést, jak se tam jezdí. Totálně namol sestřelenýho cikána s kosou v ruce, kterej mu v buse usínal, s hroznou srandou budil tak, že škubal volantem ze strany na stranu a měl z toho ukrutnou prdel. My na zadní pětce skákali až ke koženkou obloženýmu stropu.

Odpoledne jsme prošli Sighisoaru, další středověké německé cechovní město v Sedmihradsku. Jeho opevněné staré město je na seznamu UNESCO. V Penny jsem nakoupili střelivo do vlaku do Budapešti. Po cestě jsme dali pár partií Bangu, vypili ty Heinekeny (rumunský dobroty už jsme radši nekupovali, potom co po nich Tesák jedno dopoledne na chatě v horách šavloval) a byli jsme v Budapešti.

Jelikož byl díky předčasnýmu sestupu z hor čas, ještě jsme zařadili prohlídku Budapešti. Po 6. ráno jsme vyrazili do města a celý ho prošli. Podle Stenovo soustavného a neomylného GPS zaznamenávání jsme tam nachodili asi 23km v třicetistupňovém vedru. Ještě že jsme si v Sighisoaře nakoupili módní slušivé klobouky, které nás v noci chránili proti světlu zářivek ve vlaku a v Budapešti proti slunci. A i procházející japonští spoluturistí naše číslo se synchronizovaným nasazováním klobouku náležitě ocenili. Odpoledne jsme pak skoro nestihli vlak do Prahy, protože jsme leželi v parku u jezera, ve kterém byly místo vytoužené vody bagry. Po cestě do Prahy už se nic zvláštního nestalo, kromě toho, že jsme neměli už žádnou vodu a tak museli jít doplnit tekutiny do jídeláku lahvovým gambáčem za 39,-. Vskutku vydařenej výlet to byl. U Stena je ke staženísoubor do Google Earth s pěkně udělanou celou trasou tripu na Balkán.

25.5. O uplynulém víkendu jsme si dali pauzu od soustavnýho lampionování na oblasťákách a jali se poznávat krásy naší země. V sobotu nás Sten vytáhl na Karlštejn, lomy Malá a Velká Amerika a do podzemní šachty, která byla výjimečně otevřená pro veřejnost. Tady jsou fotky. V neděli jsem se nechal inspirovat Prckovo výletem do zakázaného vojenského újezdu Brdy a vytáhnul hošany na bika. Jelikož nejsme vyměklý, jeli jsme na kole z Plzně. Nakonec jsem musel slevit z prvotního plánu objet to dokola celý, což by dalo nějakých 130km, ale i tak to byla pěkná stovečka. A to jsme si ještě pošetřili západní část újezdu na příště, asi to spojíme s Bahnama. Tady jsou fotky a trasa.

7.5. Komentovaná fotoreportáž z MČR v půlmaratonu v Plzni.

5.5. Nemyslete si, že jsem si dal blogovací pauzu. Jen na to nemám čas, protože jsem po absolutoriu toho času na pracáku a intenzivně hledám práci. Sice si nejsem jistej, jestli se mi už chce do práce a jestli si nemám dát ještě přes léto prázdniny, abych si trošku odfouk po těch vyčerpávajících studiích, ale přesto jsem se pomálu začal rozhlížet po nějakém tom zajímavém a dobře placeném zaměstnání, při kterém budu mít čas sportovat. A vzhledem k tomu, že se mi takový nabídky jenom hrnou, asi konečně přikročím k zmapování tý Homolky pro prcky KOSáky, aby měli na čem běhat. Taky jsem si našel chvilku, abych hodil na web výběr z fotek ze závodů uplynulé zimy.

Po vzoru blogujících Prcků jsem se rozhodl psát o všedních zážitcích ze západočeských lampionových závodů. O minulém víkendu jsme vyrazili na orienťácký oblasťáky do Kralovic. Ale abych nepředbíhal. Letos už jsem běžel předtím jeden orienťák, a to oblastní přebor na dlouhé trati v Plasích. Tam jsem nastoupil po tom, co jsem od listopadu neběhal, týden předtím sjezdoval a snowboardoval ve Francii a do pozdní noci řídil asi tak 12h z tý Francie. Rypi mi na parkovišti řekl, že to je na start kilák, tak jsem se podle toho zařídil a chtěl si tam doklusnout, jenže oni to byly kiláky dva a tak jsem ten druhej šel asi tak za 3 míny a ještě startoval letmo. Tak po 45 minutách mi to nějak přestalo táhnout, po hodině jsem začal hodně opatrně našlapovat, páč jsem začínal cítit přicházející křeče, na 80′ jsem lízal sůl na občerstvovačce a po 100′ už jsem klusal silou vůle a děsil se těch 2km z cíle na shromaždiště. Nakonec z toho bylo 19km za 1:52. Potvrdil jsem své kvality a s přehledem se poprvé v životě stal přeborníkem západočeské oblasti na dlouhé trati. No není to sen po tak kvalitním výkonu?! A to jsem byl 12., protože se nám tady do toho západočeskýho čudlání namontovali nějaký zapráskaný Pražácí. Lauič pro ně má přiléhavější název, určitě vám ho rád diskrétně poví. Jo a tu práci hledám v Praze.
Ale teď zpět k těm Kralovicím tenhle víkend. Říkal jsem si, oblastní přebor na middlu, rozšířím si svou letošní sbírku oblastních titulů. Nová mapa a terén popsaný v pokynech jako dobře průběžný a plochý slibovaly pěkný rychlý závod. Už když jsem viděl mapu na startu, začal jsem větřit zradu a pochopil, že to převýšení nespočítali asi záměrně. S rovinou to nemělo věru mnoho společného. Ale to by dobře fyzicky připraveným borcům nevadilo, ba naopak. Jenže hned K1 napověděla, jak bude závod vypadat. Mapa asi tak v kvalitě, v jaký mapujeme na bajky, kamenné hrázky v popisech jako skalní věže, vrstevnice vskutku zajímavě řešené, ale hlavně křoví, napalm, trní, napalm, trní, fekál jak prase. Už na K1 jsem nechal kromě 3 minut prodírání se tou džunglí hlavně jakoukoliv chuť běžet dál. No a v tomhle duchu to pokračovalo až do cíle. Rambo mi za cenu totálně zkrvavených nohou překazil moje smělé plány a odsunul mě na druhé místo. Pro velké nadšení z terénu, kvality mapy i stavby tratí jsem se nicméně v neděli vrátil na místo činu (btw moc pěkný centrum u rybníka s hospodou a chatovým táborem) a Rambovi sobotní porážku oplatil. Nutno dodat, že už to bylo lepší, běželo se v čistší části lesa, a když člověk přistupoval k mapě s rezervou, tak ho to i bavilo. Zdeni poprvé v životě porazila mistryni světa Sváťu Nováků a, na mou věru, taky Věru Martínků a zkompletovala tak rodinný zlatý double. Při vyhlášení  jsme s čoudama už jen zvrhli pivo na tu krávu, co nám tam kouřila pod nos, a s pocitem dobře odvedené práce a autem napěchovaným cenami odjeli domů.

8.3. Fotky z Rumunska jsem doplnil o sprint a štafety. Celkem se na ME dařilo výborně, všechny závody ve dvacítce, nejlíp 13. na middlu a na závěr 5. ve štafetách. Článek je na repre stránkách.

12.2. Fotky z prvních dvou závodů v Rumunsku – middle a long.

10.2.2010. Po náročných dvou měsících jsem se konečně dostal k tomu něco sem napsat. Mezi svátkama jsme byli tradičně na Hojsovce a kromě toho, že sníh spršel, na silvestra jsme se pěkně vožrali, potkali jsme u paní Jiřky v restauraci dominátora i s rodinou a při nočním běhu ve slipech jsem hanebně prohrál s nějakým zapráskaným fotbalistou (kterej překvapivě vydržel běžet o trochu dýl než půl hřiště), se během našeho pobytu nic zvláštního nestalo. Pak jsem si ještě na 4 dny odskočil na otočku do Grenoblu pořešit nějaký ty zkoušky a definitivně ukončit výbornej erasmus. Následoval hroznej fofr: nějaký závody, svěťáky v Rusku, závody, učení, diplomka, závody (btw s Kodym a Vodrem titul ze štafet), učení na závodech, státnice a … konečně definitivně ukončený studia (další titul:)). Pak akáda v běhu na lyžích – 3. místo za UK ve štafetách, Plzeň obhájila (tady jsou fotky). Následovaly další LOBy (Nové Město) a teď jsme na ME v Rumunsku. No a dneska se výborně zadařilo – poprvý v životě v TOP 20 a rovnou 14., Vodr navíc 12. a Lauič 15. (ze 75). Kopce tu jsou jak prase, mapově celkem jednoduchý, moc mi to netáhlo, ale ostaním zjevně taky ne. Zejtra nás čeká výživnej long – 25km, přes 800m převýšení… Tady je web, online výsledky i TV přenos na netu.