Fotky z tradičního štědrodenního běhu.

Cože, to už jsou Vánoce. No jo. Nějak to letí. V září jsme totiž byli na dovolený v Itálii.

Začalo to Dolomiti di Brentra Trailem (strava). 46km, 3000m kopců, 6 hodin práce a zahnaný křeče. Zima, mlha, sníh i slunce. Paráda. 14. místo. To abych se vyřádil a zbytek dovolený neotravoval.

Pokračovalo to rodinnou siestou na Gardě opepřenou vzdušnýma feratama. Třeba Rino Pisetta a Monte Albano. Nevím, jaký mají písmeno, ale Sten říkal, že dobrý. Ale že už to není, co to bejvalo.

Pak týden v Livignu s vejletem do Švajcu. Víťu zastihla zima a sníh, měl jen letní bundu. Asi to v září nečekal. Tak si pořídil pořádnou naducanou.

Následovala italská svatba kamarádů, italských orienťáků, v Erbě u Lago di Como. Nebylo to zas tak divoký, jak by jeden od italský svatby čekal.

No a cestou domů už jen zastávka na oběd v Mořici a uvařit večeři Karýkům v Serfaus.

Fotky:
Garda
Livigno
Svatba Giaime a Fede

Tenhle článek na sebe nechal dlouho čekat. Ale dokopal jsem se. A s přicházející zimou není zas tak off-topic. Je trochu delší, ale ten zážitek prostě stojí za delší vyprávění.

FOTKY Vasák 2017

Když někdy v devadesátým šestým dotáhl Wavok samolepky ze 72. ročníku Vasáku, polepili jsme si s nima rakev na lyže. V tý době jsem neměl moc ánung, co ty nápisy Salen-Mora 90km, co vozíme na střeše auta, znamenaj. Jen jsem věděl, že to je TEN lyžařskej závod, kam se snad jednou taky podívám. Uběhlo dvacet let a mám to za sebou!

Vasák není akce, na kterou se rozhodeš jet měsíc předem. Takže před rokem při jedný březnový neděli v 9 ráno sedím u compu a snažím se přihlásit asi 6 lidí. Stíhámt tři, zbytek na reserve list. Byl jsem moc pomalej, za 3 minuty je po všem – kapacita (16 000 lidí) je plná. Ubytování sháníme někdy v dubnu. To už je pozdě. Všechno stojí nehorázný prachy, ale nakonec jsem úspěšnej přes AirBnB. Za pěknou raketu máme pěknej srub uprostřed švédský divočiny, kam se vleze až 13 lidí. Jede nás nakonec sedm. Takže můžem vzít nějaký masérky. Bohužel žádná nechce. Ani řidič Danda nakonec ne, i když po pěti pivech v Kardíku si byl stoprocentně jistej, že jede. Žena ho pak doma asi znejistěla.

Přes léto chceme oprášit kolce. Dokonce si je i půjčím. Od Marti. To je ta Dandovo žena. Ale poprvý se na ně postavím koncem října. Zima v Krušných a na Šumavě na sebe sice nechá trochu čekat, ale nakonec se pochlapí. V lednu lyžujem přes tejden i v Plzni. Před zimou bych asi nečekal, že nejdelší trénink za celej rok absolvuju na lyžích z baráku a dojedu po Radbuze skoro až do Dobřan. Kdybych si vzal prachy nebo aspoň traťovku, tak jsem si to pivo v Modrý hvězdě dal.

V únoru absolvujeme Jizerku, abysme si vyjeli vlnu na Vasák. Mě s Vodrem to hodí druhou vlnu, pvní mi utekla o necelou minutu. Škoda toho špuntu na startu, přišli jsme pozdě. Tošovi s Karýkem to dá na třetí vlnu.

V úterý posledního února po obědě vyrážíme s Vodrem, Tošikem a Karýkem směr sever. Ve Varech naberem Slovaňáky Jarošíky a v Sokolově pak ještě Milana Pavelku. Dobří členi. Tošík jede jak dráha, dokonce jeho jízdu po pár týdnech německý četníci ocenili dopisem s pokutou. Do pronajatého srubu nedaleko Salenu přijíždíme ve středu ráno. Tři dny lehce polyžujeme, projedeme si několik úseků Vasáku včetně startovací rovinky o šírce nějakých sta lojp. V sobotu už jen testujem lyže na skluz a večer dáváme prach, který pro nás vytestovali spřátelení servisáci Bauerova týmu Pioneer Invesment.

Bydlíme asi 25km od startu, takže si dovolujeme luxus odjíždět až někdy v půl 6 ráno. Jarošík nemá čip, trocha stresu, ale nakonec ho našel někde pod postelí. No ještě že si vzpomněl. V Salenu už je neskutečnej šrumec, běžíme dát lyže přes obrovská parkoviště do našich vln. Ty se otvírají v 6:00. My tam jsme tak 6:10 a už jsme na konci druhé vlny. Takže extravlna, nějakých 500 lidí v první vlně a dalších tak 700 v druhé před náma. Ne zrovna ideální pozice, ale tohle asi nerozhodne. Jdem zpět do auta, ještě do sebe něco nacpem, dámě věci do kamionů a zpátky k lyžím. Na zažehlenou grundvalu dáváme modrej extra s VR40. Je asi -6, zataženo a v Moře hlásí -5. Ideální stabilní podmínka. Taky že jo, máza nám vydrží celej závod.

Dáváme rozcvičku podle rozehřívaček na lešení a jde se na věc. První kilák je slalom kupředu v davu lidí, lyží a holí, hlavně nic nezlomit! Maso ale přijde s přejezdem silnice a názejdem do sjezdovky. Tady se padá, šlape po lyžích a holích, přelejvá se to, občas se jde, občas stojí. Až v druhé půlce kopce se to trochu rozjede. Nahoře na kopci, cca na 4. km, se teprve začne závodit. Tady už dostáváme nějakých 5′. Ale aspoň se člověk nezahltil.  Odhaduju, že už jsme předjeli tak 500 lidí. S Vodrem jsme plánovali jet spolu, ale v davu na začátku se ztrácíme. Někde na 6. km se Vodr vyloupne zezadu, prej tak sem tu, jedem. Tak jsme jeli. Předjíždíme jednoho za druhým, zalepujem díry mezi skupinama. Akorát ty joudové dělaj pořád další. S Vodrem se navzájem pouštíme do stopy, občas pokecáme. Je to pořád placka, ale polootevřený terén a fouká. Po dalších 10-15 kilákách snažení o dojíždění to vyhodnocujem, že to je marnej boj a poslušně za zařazujem. V kopcích pak předjíždíme soupažící borce po desítkách. Stoupá nám to a ve sjezdech nám to jede minimálně stejně jak těm na hladkejch. Zřejmě slušnej servis.

Okolo trati je mraky lidí, co piknikujou a přijíždí na skůtrech. Mezi Risbergem (35. km) a Evertsbergem (47. km) je to nejhezčí, tam to máme najetý. Pořád předjíždíme. Pak to klesá, na Oxbergu (na 62. km) jsme už s Vodrem někde kolem 380. místa. Lehce začíná krize. Okolo nás všichni soupaží, stříďák jede tak 10% lidí. Ale nám to jede stejně a navíc to pořád do kopce drží. Luxus.

Za Oxbergem párkrát zasoupažím a dostanu křeč do břišních svalů. Zamávám skupině s Vodrem a od tohohle okamžiku přestávám závodit. Už je to jen boj o to dostat se do cíle. Co chvíli protahuju břicho, soupaž jedu bez předklonu jen rukama, předjíždí mi vlaky s desítkama lidí. Ale já už si jedu svůj závod sám se sebou. Posledních 10km moc nevím, jen si pamatuju, že jedu stříďák už i po rovině. A v duchu děkuju Vodrovi s Tošíkem, že nám důrazně vymluvili nápady jet to soupaž. Do cíle davalím na 424. místě za 4:48:12. Vodr dojíždí 4′ přede mnou na 361. místě. Karýk je 1034. za 5:12 a Tošik 1742. za 5:33.

Záznam na Stravě

John Kristian Dahl vyhrál v hromadným finiši za 3:57.

V cíli jsem úplně vypařenej, šťastnej a naměkko. Mám splněno. Pod 5 hodin jsem to nečekal. Mám medaili, kterou dostávaj jen ti, co dojedou se ztrátou do 50% času vítěze. Tu si asi jako jednu z mála medailí schovám. Tohle si fakt každej lyžař musí zažít.

Asi se sem ještě nekdy podívám. Snad. Třeba s Víťanem, jestli ho úzký prkýnka budou taky bavit.

Lyže mi berou do úschovny, podle čísla odlifrujou do busu. Ten mi vysype u školy, kde už mají seřazeno tisíce tašek ze startu a už mi nesou tu mojí. Pak po šipkách se dokulím do sprch a na jídlo. Počkáme na Varáky, kouknem po centru a na noc sedáme do auta. Druhej den odpoledne jsme doma.

… dyť už mu je rok! A běhá o 106!

Pár fotek z Víťanovo narozenin

Takhle nějak vypadalo naše rozhodování v polovině července. Navštívít kamaráda ve Švédsku? Nebo na týden někam do Alp? Nebo za kamarádama do Finska? Nakonec vyhrálo Lahti, v létě ve Finsku jsme ještě nebyli. Ale to váhání nás stálo přímej let, takže Víťan nejenže stihl před prvníma narozkama let, ale rovnou čtyři. A k tomu ještě pár cest vlakem a busem. Ale zvládl to s přehledem.

Lidí ve Finsku moc není, o to víc tam je dětských hřišť a lesů. Evička s Víťanem si je užívali. V lese mraky borůvek a hub. Víťan s Evičkou si je patlali všude. A taky orienťáckých tréninků. Ty jsme si zas užívali my. Včetně dvou oficiálních tréninků na Jukolu 2018, která bude v Lahti. Tam totiž pojedem! Snad sežene 10 kosů a 5 kosic, aby bylo do štafet.

Mrkněte na fotky

… a má recht, jak taky jinak. Prodloužený víkend v Ádru a teplických skalách byl znamenitej: Důšovic svatba, skalní města cestou necestou, strže s nadšeným Víťanem na zádech, Supí skály, Čapí rozhledna, Kraví hora, no samý zvířátko! A na závěr jsme zvládli i ten profláklej turistickej okruh skalním městem Adršpach. Je fakt dobrej, tak pěkně graduje. Asi proto jsme ho šli v prostisměru. Zkušeně jsme si ale počkali na pondělí, až odjedou ty víkendový zástupy pšonků a dederonů. A navíc zadara, no nekup to!

Fotky

Loni jsem za celkové hodnocení Pilsen Trailu vyhrál pobyt pro dva na Luční boudě, včetně dopravy z Pece. Nakonec jsme nebyli dva ani tři, ale sedm. Přidali se Píďákojc. Aby už byla pěkná letní podmínka na procházky, volíme termín na začátku května. Člověk míní, hory mění. Takže místo dopravy autem z Pece jedeme od Richtrovek rolbou. Pod sedlem mezi Luční a Studniční horou jsou komplet pod sněhem 4metrové tyče podél cesty. Odpoledne při průzkumu terénu ke Slezskému domu je mlha na tři tyče a kydaj další bílý sračky. Skalní turisti se po hřebenech šoulaj na běžkách nebo skialpech. Jen ty Pšonkové se valej z údolí a chlastaj hřebenovou vodku, jak kdyby se nechumelilo. A to doslova. Ráno je ale azuro, mírnej vítr a zasněžený pláně. Ideální vrcholovej den. Během hoďky a půl dobýváme Sněžku. Bylo to tvrdý mixový lezení. Mixový mezi Polákama v polobotkách a outdoorovýma Čechama. Pro všechny Píďáky to je navíc prvovýstup. Se mi to machruje, já už tam byl poprvé před dvěma rokama. To víš, co by skalní Šumaváci dělali na Sněžce.

Po večerech užíváme luxus hotelu Luční bouda – pivovar Paroháč, sauna, výřivka. Z tý byl Víťan obzvláště nadšen. A taky vajíčka v bio kvalitě. No řekněte, kdo z vás si vařil vajíčka od bukoveckejch slepic na pokoji v hotelu, kde noc stojí litr na osobu? Samozřejmě klasickým ponorným vařičem, jakej měly učitelky na základce na kafe!

Další den na hřebeni fouká dost, takže valíme dolů z kopce k Pšonkům. Na Strzeše Akademiczné dojídáme sekanou od babi a koštujeme místní dobroty. Třeba pivo s malinovou šťávou.

Poslední den je mlha jak od Rákosníčka a navíc prší. Tak ve výřivce čekáme, až vyfrézujou 4m hlubokej zářez do sněhu na příjezdový cestě, aby nás mohli odvést dolů. A dole v Peci je slunce a na krátký rukávy.

Podívejte se na fotky.