Po předzimním a jarním bežeckém toulání Šumavou jsme konečně zajeli na víkend na Friš – oddílovou chatu nejlepšího oddílu na světě. Tentokrát to byla cyklovíkendovka. První den 80km výlet s 2000m převýšením přes Můstek, Pancíř, bývalé královácké rychty Zhůří a Busil, oběd v Hartmanicích, bývalé Stodůlky, Prášily, Starou Hůrku, Polom, Rudu a Špičák. Člověk jenom žasne, jak je možné, že z obcí o tisíci obyvatelích (třeba Stodůlky byly po Praze rozlohou druhou největší obcí Československa) nezbylo nic. Ani prd. Maximálně ten křížek u cesty. Vše ostatní padlo za oběť odsunu a pak střelbám lidově demokratické armády ve vojenském újezdu Dobrá Voda. Dneska už i ty dopadové plochy zarůstají lesem. ASpoň, že už nám tam soudruzi nezakazujou vstup.
V neděli vyjíždíme na rozhlednu na Špičák, porušujeme zákaz jízdy dolů na Čertovo jezero a sjiždíme do údolí Svarožné k Alžbětínu. Nejedem ale do Bavorské Rudy, ale nahoru proti proudu Svarožné krásnou cestou pod kamennými polemi ve svahu Jezerní hory. Na hranici jsou parádní staré hraniční kameny z doby Marie Terezie, které tam vztyčili poté, co vysekali novou hranici od (tenkrát neexistuící a dnes už nestojící) Juránkovy chaty do Alžbětína. Do té doby hranice pokračovala ze Svarohu směr Velký Javor a Zwiesel. Jó to tenkrát byl Javor ještě českej a Železný Rudy nebyly dvě. Od Svarožné vyjíždíme na Šajby a pokračujem směr Ostrý. Dáváme si lezeckou vložku s bikama na zádech, žena mi radostně nese kolo a kolemjdoucí turisti si jí nadšeně fotí. Moc cyklistů tam na těch pár řetězech pod Ostrým asi nepotkaj. Následuje kamenitej sjezd na Stateček, sběr borůvek na hodně plodným místě u Černého jezera a pak už jen zpět na Friš.
